Modrý vlk

Příběh Alex

Další dva dny ji nepotkal. Nevěděl, jestli se mu vyhýbá schválně, nebo prostě nemá čas. Ale myslel si to první. - Tady byl totiž právě ten opačný problém. - Času bylo až příliš mnoho a nikdo nevěděl co s ním. Občas George uvažoval, jak jsou na tom ti, kteří kvůli svému špatnému duševní stavu nemůžou z pokoje. On se alespoň mohl procházet po chodbě. Není náhodou trestné držet člověka v pokoji o velikosti 4x3 metry? A nepomohlo by nám, kdybychom mohli na čerstvý vzduch?

Samozřejmě, že své otázky nikomu nepoložil. Ale zbavit se jich taky nemohl.

Z přemýšlení ho vytrhlo poklepání na rameno. Otočil se a jeho oči se střetly s očima Alex.

,,Ahoj Georgi." ,,Ahoj." ,,Já... Chtěla bych se omluvit za to, že jsem byla nepříjemná a že jsem se ti vyhýbala.." Takže jsem měl pravdu... ,,To je v pořádku..." ,,Od doby, co se to stalo, jsem o tom nechtěla s nikým mluvit... Ale myslím si, že už je na čase... " ,,To je jen na tobě. Nikdo tě nemůže nutit." chtěl se na ni povzbudivě usmát, ale tři roky, po které ani jednou nezvednul koutky nahoru, udělaly své a místo úsměvu vznikl podivný škleb. Alex ho ale pochopila.

,,Před rokem a půl se mamka s otcem pohádali. Ostatně hádali se pořád, ale tehdy to bylo horší. Pak mi oznámili, že se rozvádějí. Když se pak řešilo, u koho zůstanu, otec prohlásil, že už nás nechce nikdy vidět. - Ranilo mě to, ale myslím, že mámu víc. Navíc doktoři zjistili, že má rakovinu, zhoubný nádor. Máma se opravdu snažila, ale..." hlas se jí zadrhl. ,,Nechceš se posadit?" navrhl, když si všiml dvou volných plastových židlí na druhé straně chodby.

Přikývla. ,,Promiň. Vzpomínky jsou ještě příliš živé." ,,Nemusíš se omlouvat. A nemusíš ani pokračovat." Chvíli bylo ticho a když se pak Alex podívala na George, poznal z jejího pohledu odhodlání dovyprávět příběh.

,,Když mamka...umřela, přešla jsem do péče babičky... Upadla jsem do depresí a začala jsem se řezat... Ty deprese se pořád zhoršovaly, až jsem se, krátce po osmnáctinách, rozhodla spáchat sebevraždu... Ale i to jsem pokazila. Ani podřezat jsem se nezvládla... Tak jsem skončila v nemocnici a pak tady..."

,,Je mi opravdu líto, co se ti stalo. Škoda, že nemůžeme vrátit čas. Pak bysme tu nemuseli ani jeden být..." ,,Ale ty tady opravdu nemáš být, vždyť jsi normální... Teda, alespoň mi tak připadáš." ,,A co chceš udělat? Jít to vysvětlit doktorům? - Myslím, že ti nás nebudou brát vážně."

* * * * * *

Měl pravdu. - Když se Alex jednomu psychologovi snažila vysvětlit, že George je naprosto normální, usmál se, popravil si brýle na nose a prohlásil: ,,Myslím si, že od toho jsme tady my, abychom určili, zda někdo může být propuštěn... Teď mě, prosím, omluvte, musím za jedním pacientem."

Když odešel, George pohlédl na Alex. ,,Říkal jsem, že s námi bude jednat jak s blázny. A taky se potvrzuje má domněnka, že se odsud nikdo nedostal..." ,,Jestli je to tak, tak my budem první..."