Vztahově-postojové vlastnosti osobnosti - charakter, postoje, hodnotový systém
Mezi vztahově-postojové vlastnosti se řadí charakter, postoje, hodnoty a citové vztahy. Jsou to získané vlastnosti. Nedílnou součástí utváření vztahově-postojových vlastností jsou autoregulační vlastnosti.
Charakter
Každý člověk má tři charaktery - jeden, který ukazuje, jeden, který má, a jeden, který si myslí, že má. (A. Karr)
Charakter pochází z řeckého slova charassein (vyrýt, vytisknout). Charakter původně znamenal pečeť, ražení mincí, přeneseně význačný znak, podle kterého lze něco rozeznat, vtisknutou značku. Ekvivalentem pojmu charakter je povaha.
Pojem charakter použil již Theophrastos ve 3. století př. n. l, ve svém díle Etické charaktery, v němž popsal několik desítek psychologických typů (např. pokrytce, lakomce, ješitu atd.).
Pojem charakter je vysvětlován z morálního hlediska, kdy charakterní člověk jedná podle etických principů. Dále z psychologického hlediska, kdy je považován za individuální zvláštnost člověka.
Charakter je souhrn psychických vlastností osobnosti, které se projevují chováním a jednáním jedince, podle společenských požadavků. Hodnocení charakteru zahrnuje pozitivní i negativní vlastnosti.
Charakter je soubor vlastností, které se začínají utvářet v předškolním věku, od 3 let, v průběhu socializace, na základě procesu interiorizace a exteriorizace.
Při procesu interiorizace (zvnitřnění) dochází k přijetí vnějších požadavků za své, vnitřní přesvědčení. Pokud jedinec vyžaduje přijaté požadavky následně i od svého okolí, nastal proces tzv. exteriorizace.
J. Piaget rozlišuje dvě stádia vývoje charakteru, heteronomní, při kterém je jednání jedince určováno z vnějšího prostředí (rodina) a autonomní, které je určováno zvnitřnělými normami.
Na utváření charakteru se podílí prostředí, ve kterém je rozhodující rodina, dále škola, vrstevníci, média (televize, videa, knihy, filmy, časopisy) a v neposlední řadě se klade velký důraz na sebevýchovu. Předpokládá se, že 80 % charakteru člověk získává do 8 let.
Struktura charakteru
Strukturu charakteru lze chápat jako vztahy k důležitým životním skutečnostem.
Vztah k hodnotám (hmotným a duchovním). Hodnota (vaule) je vlastnost, kterou člověk přisuzuje určitému objektu podle uspokojení potřeb, zájmů. Do této oblasti se řadí:
vztah k morálce (etika – např. pravda, lež atd.);
vztah k životnímu prostředí, k přírodě, k živočichům (ekologie – vztah člověka k systémům, které ho obklopují);
vztah k životu (světonázorové vlastnosti) – víra, smysl života, existence člověka;
vztah k majetku, k financím.
Vztah k práci (učení, povinnostem, způsob vykonané činnosti).
Vztah k druhým lidem (ke společnosti).
Vztah k sobě samému souvisí s počátkem rozvoje samotných charakterových vlastností. Velký význam v utváření vztahu k sobě samému mají i autoregulační vlastnosti.
Autoregulační vlastnosti jsou vlastnosti osobnosti, ve kterých člověk na základě poznání sebe sama řídí a kontroluje své chování a prožívání. Mezi tyto vlastnost patří:
Sebeuvědomování souvisí s uvědomováním si sebe sama, vlastní existence, místa v sociální skupině, probíhá od tří let věku dítěte.
Sebepoznávání souvisí s poznáváním sebe sama, nalezení obrazu sebe sama. Začíná se výrazněji utvářet kolem 6 let věku dítěte a dotváří se v období adolescence. Zpočátku zahrnuje poznávání svého těla, později svých vlastností a životních plánů.
Sebehodnocení souvisí s posuzováním osobních vlastností (zdravé sebevědomí, sebepodceňování, sebepřeceňování).
Sebekritika je hodnocení vlastních nedostatků (vlastnosti, činy).
Svědomí je soustava vnitřních mravních zásad, žádoucího a nežádoucího chování. Je označováno za nejsilnější vnitřní regulátor našich činů.
Volní vlastnosti – vůle je proces cílevědomého a záměrného sebeřízení, je nejvyšší proces autoregulace.
Sebepojetí (selfkoncept, obraz sebe sama koncepce vlastního Já – Jáství) je souborem postojů k sobě samému a zahrnuje složky kognitivní tj. sebepoznávání, emočně-hodnotící, tj. sebehodnocení, konativně - volní, tj. seberealizace.
Obraz sebe sama – Jáství představuje 4 obrazy:
subjektivní (vnímané) Já je moje vlastní představa o sobě samém v přítomném čase (moje schopnosti, jaký jsem, co umím, kam patřím, jaké mám postavení);
zrcadlové (prezentované) Já znamená, jak mě vnímají druzí lidé;
reálné Já jsou moje skutečné vlastnosti, schopnosti;
ideální (potenciální) Já zahrnuje naše přání, předpoklady, perspektivy dalšího rozvoje osobnosti.
Postoje
Postoj je relativně ustálená tendence charakteristickým způsobem reagovat na určité podněty.
U každého postoje se rozlišují složky:
· kognitivní (poznávací), která zahrnuje vědomosti, informace o působícím podnětu;
· emocionální (citová) související s emotivním vztahem k danému podnětu, pozitivní a negativní vztah;
· konativní (behaviorální), která představuje jednání s daným podnětem.
Podle převládajícího racionálního nebo iracionálního zdůvodnění se rozlišují 2 druhy postojů:
· přesvědčení (názor) je postoj, ve kterém převládá racionální, kognitivní složka. Přesvědčení se vždy utváří vědomě, vyjadřuje kladný nebo záporný názor na předmět. Přesvědčení vyjádřené slovy se obvykle nazývá míněním.
· předsudky jsou postoje, ve kterých převládá iracionální složka (nepodložena rozumovými argumenty). Velmi často jsou předsudky podmíněny historicky, bývají zaměřené proti někomu, něčemu.
Postoje patří mezi získané, vztahově-postojové vlastnosti. Utváří se během socializace, od tří až čtyř let. Na utváření postojů se podílí rodina, škola, vrstevníci, média, společnost. Svou nezastupitelnou roli hraje i samotná aktivita jedince. Během života se naše postoje mohou měnit. Postoje mohou být kladné, neutrální a záporné. Změna postojů může být: sourodá (z kladného postoje na ještě kladnější), nesourodá (z kladného přes neutrální na záporný a naopak).
Hodnoty
Hodnota (vaule) je vlastnost, kterou člověk přisuzuje určitému objektu (předmětu, jevu, činnosti) podle uspokojení potřeb a zájmů.
Hodnoty jsou základní postoje ke všem oblastem života (lidem, předmětům, situacím i činnostem), které se nepřetržitě promítají do všech našich aktivit, pocitů a myšlenek. Jsou úzce spojeny s charakterem a motivací.
Každý z nás upřednostňuje jiné hodnoty, a proto máme odlišnou hodnotovou hierarchii. V životě naše hodnoty neustále přehodnocujeme a měníme jejich pořadí. Změna hodnotové hierarchie souvisí s ontogenetickým vývojem.
