Paměť
Paměť je nevyhnutelnou podmínkou učení a cílevědomé činnosti. V širším pojetí znamená získávání zkušeností vlivem nevědomě a neúmyslně působících podnětů. V užším pojetí představuje úmyslné vštěpování, uchování a vybavování vědomostí, dovedností, návyků a zvyků.
Paměť je psychický proces odrazu minulého prožívání a chování ve vědomí jedince. Paměť je proces vštěpování, uchování a vybavování určité zkušenosti.
Fáze paměťového procesu
Rozlišují se 3 fáze paměti: kódování, uchování a vybavování.
Vštípení – kódování
Neurofyziologickým základem kódování je vytvoření dočasných stop (engramů) a spojů v mozkové kůře, které probíhají v tzv. reverberačních okruzích (krátkodobé dočasné spoje, po kterých vzruch krouží) vzniklých synapsemi. Stopy a spoje vznikají působením vnitřních nebo vnějších podnětů.
Kódování je neúmyslné (bezděčné) nebo úmyslné (uskutečněné volními procesy). K uskutečnění této fáze je nutný fyziologický stav centrální nervové soustavy, určitý časový interval a intenzita podnětu, pokud není splněna jedna z uvedených podmínek, nevytvoří se potřebné stopy a spoje v mozkové kůře.
Při kódování se využívají tzv. mnemotechnické pomůcky.
Vštípení může ovlivnit působení vnitřních faktorů (věk, vývoj a zralost centrální nervové soustavy, saturace biologických potřeb a zdravotní stav). Kvalitu kódovaného ovlivňuje i samotná informace (obsah, logičnost, srozumitelnost), vztah jedince k této informaci (důležitost, motivace, vůle, zájmy, schopnosti). Tuto fázi také ovlivňují psychické stavy (pozornost a emoce).
Význam pro kódování mají minulé zkušenosti. Minulá zkušenost může působit pozitivně – pozitivní transfer – přenos (např. využití matematických vědomostí ve fyzice).
Tlumení a negativní působení minulé zkušenosti – interference – záporný přenos (např. známe anglický jazyk a učíme se jiný cizí jazyk, vybavují se nám anglická slovíčka).
Uchování – retence
Je časová etapa od zakódování informace v paměti do jejího vybavení. Tento časový úsek je různě dlouhý. Uchování závisí na úrovni vštípení, emotivním podtextu a individuálním významu pro jedince.
V této fázi paměti probíhají dva procesy – opakování a zapomínání.
Retence je vždy bezděčná, lze ji prohloubit procesem opakování. Proces zapomínání je přirozený a zákonitý, vzniká na základě atrofie stop, vyhasínání mozkových spojů, útlumu působícího podnětu nebo vědomému tlumení podnětu. Zapomínání má pro jedince pozitivní i negativní význam.
Výzkumem zapomínání se zabýval německý psycholog Hermann Ebbinghaus (1850–1909), který výsledky svých výzkumů publikoval v roce 1885 v monografii „Paměť". H. Ebbinghaus využíval k výzkumu sebe sama.
Používal text bezesmyslných slabik např. HAL, RES, POM, TEP (cca přes 2000 slabik). Učil se řadu slabik nazpaměť, pokud ji tvořilo pět až sedm slabik, stačilo ke správné reprodukci většinou jediné opakování.
Ebbinghaus zjistil, že zapomínání je zpočátku velmi rychlé, ale postupně se zpomaluje. Křivka zapomínání je spíše logaritmická než lineární.
