Stáli jsme tam a dívali se na něj několik vteřin, zdálo se, že se plazí kolem. Nakonec jsem zjistil, na kterém stromě visí, zlomená houpačka u nohou to potvrdila. Lucerna visela nad našimi hlavami, přivázaná k druhému konci provazu, který se stále houpal ze tmy. Nemohl jsem na to přijít, bylo to vysoko, příliš vysoko na žebřík. Stromy byly tenké a holé kromě listů, které tvoří baldachýn, nebylo kam vylézt. Zvedl jsem délku lana, které se předtím ulomil, sbalil jsem ho, uvázal uzel a zamířil na lucernu. Udělal jsem krok zpět, skočil a vyhoul ho do vzduchu. Zachytil lucernu na boku a poslal ji houpat. Házel kolem nás stíny, najednou jsem si přál, aby to nezasášly. Světlo přimělo stíny naklonit se ze strany na stranu lucernou. Z hrozného, nepřirozeného kymácení jsem zpanikařil a oči se mi zvlhčily, když se mě pevně zmocnil strach. Znovu jsem zvedl provaz a zoufale jsem ho loboval na lucernu. Minul jsem a svazek lana odplul do tmy. Bezmocně jsem se obrátil k Chrisovi, který už popadl jeho batoh. Roztáčí se a zaječí s ním a trefil lucernu. spadla a bouchla do podlahy prasklinou, ale světlo stále svítilo, běžel jsem ho vyzvednout.
Otočila jsem se ke Chrisovi a skoro jsem s úlevou plakala.
"Dobře, jdi, jdi, jdeme!" Naléhal jsem na něj a on začal rychle běhat směrem ke svému domu, když jsem ho následoval. Napůl jsme utíkali, napůl jsme se odpotáceli do tmy, kontrolovali jsme se přes ramena a pracovali jsme, protože naše myšlenky byly pohlceny vším, co na nás mohlo čekat na stromech. Nevím, jak dlouho jsme se pohybovali, ale brzy se ukázalo, že Chrisův dům nebyl tímto směrem.
"Proboha, kde to je!" Chris řekl, napětí se zmocňuje jeho hlasu: "Budeme muset najít stan a zkusit to znovu." V koutcích očí se mu tvořilo několik slz. Pravděpodobně byly i na mém, ale srdce mi bušily tak silně, že jsem si toho nevšiml.
"Dobře." Nadechl jsem se a otočili jsme se a zamířili rovně přímo za námi. Co kdybychom ten stan nenašli? Nemohl jsem přestat myslet na to znovu a znovu, když jsme sledovali naše kroky. Šli jsme něco, co vypadalo jako dvakrát tak dlouho, než konečně spadlo světlo na stranu stanu.
Vyběhli jsme nahoru a stáli blízko jeho boku, rozhlíželi se kolem sebe, abychom zjistili, kterým směrem bychom měli jít. Ticho bylo jako noční můra, těsně předtím, než se na tebe vyřádí nějaká hrozná věc a křičí. Z toho srovnání jsem udělal roubík a zavřel jsem oči, vlasy na kůži se mi zvedaly. Moje spánky byly tak horké, že jsem měl pocit, jako by mi mozek bušil do vnitřku lebky. Nemohl jsem začít hádat, kde ten dům je. Viděli jsme asi deset stop od lucerny, a pak tma jako v černém, nebyly tam žádné stopy. Každý směr vypadal špatně. Chris mi vzal lucernu, vešel do malého kruhu a namáhal oči, aby se pokusil vidět. Zůstal jsem na místě.
"Chrisi, vypněte to." Zašeptal jsem
mu spěšně "Cože?" Zeptal
se mě, abych k němu rychle a tiše přistoupil a přitáhl k němu tvář.
"Něco je ve stanu."
Jeho pohled se přesunul kolem mě ke stanu a on tam stál a zíral. Stáli jsme na levé straně stanu a z tohoto úhlu jsem viděl, jak se rozepjaté dveře rozvěšily, ale vzpomněl jsem si, že jsem je tak nechal. Takže to nebylo to, co mě nutí sevřít zuby k sobě. O pár stop dál seděl můj batoh venku na suché zemi, s jídlem, které jsem si sbalil, a teď je od něj úhledně uspořádaný. Naše spací pytle byly také pěkně rozloženy, od konce ke konci, takže řada věcí vedla přímo do ústí stanu. Udělal jsem opatrný krok kupředu, aby světlo mohlo snadněji procházet látkou. Nemohl to být trik světla, něco velkého a temného se očividně krčilo, s tím, co jsem odhadoval, že je to předek, čelem k otevřeným dveřím. Nenáviděla jsem se za to, že jsem to neviděla dřív. Vůbec se nepohnula, ani se nezdálo, že by dýchala, jen seděla a čekala, až prošetříme displej, který vyrobila.
"Vypněte to." zašeptal jsem znovu. Chris na mě dál zíral, hluchý.
"CHRIS." Zašeptal jsem.
Připojil se hlas z okolí.
