Lesní stíny /probíhá menší korekce/

Velký den

Dnes je velký den. Maminka říkala, že už jsem dost velká, abych mohla jít ven. Včera večer, když jsem se tom dozvěděla, mi přišlo, že snad samým vzrušením neusnu.

Až do teď jsem znala jen naší noru - tmavou díru v zemi vystlanou mechem. V jedné stěně se nachází otvor, kterým dovnitř proudí světlo. Tím otvorem prochází tatínek a občas i maminka, ale ta se hned vrátí. Já k němu mám přísný zákaz vstupu.
Ráno mě maminka probudila dříve než jindy. Poznala jsem to podle toho, že otvorem procházelo jen velmi málo světla. Byla jsem unavená, přece jenom jsem šla spát pozdě, a tak jsem se převalila na druhý bok a snažila se vrátit do říše snů. Ale maminka mi to nedovolila.

„Vstávej, ty moje sluníčko!" Ta věta mě naráz probudila.

„Sluníčko! Dneska jdeme ven na sluníčko!" začala jsem povykovat.

Tak moc jsem se těšila! Už už jsem se chtěla rozběhnout ven, ale zrak mi padl na další lišku v noře.

„Tati?!" skoro jsem zakřičela a tatínek se na mě pobavěně díval.

Nikdy jsem tatínka neviděla v noře takhle brzo. Vždy přicházel, až když světlo dávno svítilo skrz otvor. Přinese mamince maso, chvíli s námi pobude a pak zase odejde. Vrátí se, až světlo začne slábnout. A ráno je zase pryč.

„Kam to spěcháš?" zeptal se vesele „Ještě je brzo."

Stále jsem byla v šoku. Pak jsem se ale najednou probrala, nadšeně k němu přiběhla a začala jsem se s ním vítat. S tatínkem byla vždycky zábava a vždy jsem se na něj těšila.

Potom jsem se na něco zeptala, napadlo mě to, když se zmínil, že je ještě brzo:
„A tati venku je teď ještě noc?"

Maminka mi totiž vysvětlovala proč je někdy v noře víc světla a jindy míň. Venku se střídá den a noc. V noci svítí měsíc - stříbrný kruh na obloze a hvězdy - taková malá stříbrná světélka. Světlo z nich je sice hezké, ale malé. Zato ve dne svítí na obloze zlatý kotouč zvaný slunce. Jeho světlo není tak jemné a kouzelné, ale je mnohem jasnější.

„Ano venku je ještě noc, ale za chvíli vysvitne slunce." řekl tatínek „Ale ještě předtím si projdeme pravidla."

Sedli jsme si doprostřed nory a rodiče mě začali zahrnovat všemožnými příkazy, zákazy a doporučeními o tom, jak se venku chovat.

„Hlavně se od nás moc nevzdaluj, musíš nás mít vždy na očích!"

„Nejez nic, co ti nedovolíme!"

„Jakmile tě zavoláme, okamžitě se vrať!"

„Nechoď na okraj rokle!"

Ze všech těch nařízení mi šla hlava kolem. Snažila jsem si je všechny zapamatovat, ale kupila se mi v hlavě a zamotávala se do sebe. Maminka si všimla jak jsem zmatená a něžně mě olízla.

„Neboj, nepůjdeme daleko a když se budeš držet u nás, tak se ti nemůže nic stát."

Do nory se vloudil první sluneční paprsek. Tatínek se na něj podíval.
„Myslím, že už můžeme vyrazit" pronesl a zvedl se.

Mamka se také zvedla a vyrazila za tatínkem. Rychle jsem se taky postavila a celá natěšená jsem následovala rodiče, kteří vycházeli otvorem ven. Nemohla jsem se dočkat až uvidím svět.

Tak co říkáte na první kapitolu? Budu ráda za jakoukoli zpětnou vazbu!
TajfunTesi