Lesní stíny /probíhá menší korekce/

Naděje

To místo jsem poznávala - tmavý les s kruhovou mýtinkou. Byla jsem na tom samém místě, o kterém se mi asi před měsícem zdálo. Takže zase sním. Začala jsem se rozhlížet všude okolo, jestli neuvidím Lenku a ostatní vlky, určitě tu někde budou!

V hlavě jsem si přehrávala, co mi minule řekli. Jak mě varovali před nebezpečím. Mysleli to, jak jsem spadla do vody? Nejspíše ano. Rodiče měli pravdu, že se to vyplní!

Pak z lesa vystoupila stinná Lenka. Lehce našlapovala a pomalu se blížila. Šťastně jsem zavrtěla ocáskem, usmála se a vydala se jí naproti, ale Lenka nijak nezareagovala, jen pomalu kráčela v před. Obě jsme se zastavily kousek od sebe a jen se na sebe tiše dívaly. Něco ve mě chtělo prosit Lenku aby mi pomohla, ale nahlas jsem neřekla nic. Najednou se mi divoce rozbušilo srdce, já nevěděla co mám dělat, a pak stejně náhle jako začal, tak se tlukot znovu uklidnil.

„Pomoc příjde" řekla znedanání Lenka tichým, melodickým hlasem. Vyděšeně jsem sebou trochu trhla a nevěřícně jsem se na Lenku podívala.

Pak opět bylo ticho a já nebyla schopna jediného slova. Po chvíli překvapení pominulo a už už jsem chtěla něco říct, když se mi znovu divoce rozbušilo srdce, tentokrát jako kdyby mě chtělo varovat. Náhle se ozvala obrovská rána, v ten samý moment Lenka vykřikla a svět kolem mě se v mžiku rozplynul.

S trhnutím jsem se probudila. Už se pomalu začínalo rozednívat a já viděla velký kámen, který se před chvílí skutálel vedle mě. Kdyby spadl o pár centimetrů vedle tak by mě rozmačkal.

Když jsem ho uviděla s vypísknutím jsem vyskočila. Hned vzápětí mi zakručelo v žaludku a já se musela znovu zhroutit na zem. Ty včerejší jahody zjevně nestačily. Musím nutně sehnat něco k jídlu, rozhodla jsem se a znovu vstala doufajíc, že mě znovu nezradí vlastní nohy. Vydala jsem se k potoku, abych se napila. Vody bylo opět méně než včera. Nevěděla jsem moc, co si o tom myslet, ale doufala jsem, že je to dobře.

Dívala jsem se do klidné hladiny říčky. Co tím mohla Lenka myslet? A proč mi bušilo srdce? A proč se mi to vůbec zdálo? Otázky, jedna palčivější než druhá, mi vířily hlavou a já na žádnou nedokázala odpovědět. Obrátila jsem se směrem k vycházejícímu slunci. Vzpomínala jsem, jak jsem se maminky ptala, jestli bych někdy mohla dojít až k němu. Při té vzpomínce se mi do očí nahrnuly slzy. Tak moc mi s tatínkem chyběli. Vzpomínky úplně zaplnily mou mysl. Myslela jsem snad na každou větu, co mi kdy řekli, na každý úsměv, kterým mě obdařili potom, co se mi něco povedlo. Najednou se opět ozval můj žaludek a já se konečně přestala trápit minulostí. Teď jsem tady a musím s tím něco udělat, rozhodla jsem se.

Začala jsem opatrně našlapovat s čumáčkem u země, kde jsem se snažila rozeznat nějaký pach. To byla jedna z prvních lekcí, co jsem kdy měla, takže jsem to ovládala bravurně, určitě brzy naleznu něco k jídlu. Po chvíli jsem skutečně ucítila nějakého hlodavce a záhy jsem ho i uviděla. Byla to malá myška chroupající něco zády ke mně. Instinktivně jsem se skrčila, stejně jako jsem to vídávala u rodičů, a odrazila se od země. Měla jsem ji! Už nemohla utéct. Zaplavila mě vlna radosti - rodiče by byli tak pyšní!

Posilněná myší jsem vyrazila opět na cestu proti proudu řeky. Cítila jsem se odvážnější než kdy předtím. Věřila jsem, že dokážu překonat cokoli, co se mi postaví do cesty.

Meridiem!
Tak, je tu opět nová kapitolka. Upřímně s ní nejsem spokojená. Nejsem spokojená s celou knihou a jakmile ji dopíšu okamžitě začnu s korekcí. Hlavně ten začátek se nedá číst. Vím, že mám na víc. Jinak jak se máte? Jaké máte pocity z toho, že začala škola?
Tenebris
TajfunTesi