Lesní stíny /probíhá menší korekce/

Výprava

  Bylo ráno jako každé jiné. S rodiči jsme vyšli ven. Jediné co bylo nové, bylo místo kam jsme se vydali. Tentokrát jsme totiž šli na dlouhý výlet. Tak dlouhý, že budeme pryč několik dní, ne-li týdnů. Rodiče to vymysleli, proto abych poznala nové části lesa. Na noc budeme přespávat v našich záložných norách.
  Hrozně jsem se těšila. Procházeli jsme částí lesa, kterou jsem znala jako své boty. Mířili jsme přímo k vycházejícímu slunci, a tudíž zády k Malinovému kopci.
„Mami, kdybychom šli pořád za sluncem, došli bychom až k němu?” zeptala jsem se když jsme procházeli kolem velkého dubu, podle kterého jsem se orientovala.
„Ne Týnko, slunce je vysoko na obloze, i když to tak občas nevypadá. I na nejvyšší hoře, co by jsi našla, bys na něj nedosáhla.” vysvětlila mi maminka.
  Zklamaně jsem svěsila hlavu a dál jsme pokračovali mlčky. Běželi jsme poklusem a cesta rychle ubíhala. Za nedlouho jsme se dostali do části lesa, kde to už neznám.
  Náhle jsem uslyšela zvuk potoka. Zastavila jsem rodiče s tím, že se chci za tím zvukem podívat. Po chvíli přemlouvání, jsme se tam vydali. Objevili jsme se zase na louce před roklí. Na okrajích propasti rostli keře a celkově to vypadalo, jako ta louka, kde jsem se učila orientaci podle slunce. Od tatínka jsem se dozvěděla, že takovéto louky nejsou nijak výjmečné, nachází se podél celé rokle, která se táhne přes půlku lesa.
„A podíváme se někdy dolů?” zeptala jsem se, zatímco jsem pozorovala potok na dně rokle.
„Ano, ale nejbližší cesta, kterou se tam dá dostat je až za Malinovým kopcem. A další je hodně daleko na východ. Je dokonce mnohem dál než naše poslední nora.” odpověděl tatínek.
„Takže se tam podíváme až po našem výletu.” dodala maminka.
  Už jsem se těšila. Nejenom na tu rokli, ale i na další věci, co objevíme na této cestě. Vydali jsme se tedy dál a rokli nechali za sebou. Procházeli jsme neznámou krajinou a já se držela u rodičů víc než jindy. Bála jsem se okolního, neznámého lesa. Snažila jsem si zapamatovat nějaké orientační body, ale moc se mi to nedařilo. Naštěstí jsme od té doby, co jsme odešli z louky, šli pořád stejným směrem.
  Vyšplhali jsme na menší kopeček a já se ohlédla dozadu na cestu kudy jsme šli. Naskytl se mi pohled na zapadající slunce a uvědomila jsem si, že den za chvíli zkončí. Na chvíli ve mě vzplála naděje na spatření noci. Tatínek ji však hned uhasil.
„Tak Týnko, za chviličku jsme tam.” prohlásil. Pocítila jsem hořké zklamání, tolik jsem chtěla vidět noc a pořád jsem k tomu nedostala příležitost. Pomalu jsem tedy následovala rodiče.
  I když jsem to nechtěla dávat najevo, dlouhá cesta mě už unavovala, proto jsem byla docela ráda, že jsme došli k našemu prozatímnímu domovu, přestože to znamenalo znovu promarnit šanci vidět noční les.
  Tahle nora nebyla tak prostorná, jako ta naše, ale to mě momentálně netrápilo. Popřála jsem rodičům dobrou noc, našla si pohodlné místečko, zavřela oči a vstoupila do říše snů.

Tak nová kapitola je tady! Doufám, že vám nevadila ta menší pauza. Co říkáte na Týnčinu cestu? A myslíte si, že se brzy potká s Lenkou?
TajfunTesi