Lesní stíny /probíhá menší korekce/

Sama

Proud mě strhl pod hladinu. Samým leknutím jsem se chvíli nemohla vůbec hýbat. Když jsem ale hřbetem narazila na kámen, vzpamatovala jsem se a prudce jsem se odrazila ode dna.

Jakmile jsem se dostala na hladinu, tak jsem se prudce nadechla. Vzápětí mě proud znovu strhl dolů. Nemohla jsem si ani chvilku odpočinout. Bolelo mě celé tělo. Byla jsem tak unavená, že jsem si pokaždé myslela, že už se nevynořím.

Najednou jsem uviděla obří kameny, které zatarasily půlku rozvodněného potoka. Neměla jsem čas ani sílu se jim vyhnout a tak jsem do nich v plné rychlosti vrazila. Hrozně mě bolel bok, ale alespoň jsem se na chvíli zastavila. Zkoušela jsem na ně vylézt, ale neměla jsem čeho se zachytit. Po chvíli jsem byla zase odnášená proudem, ještě unavenější než předtím.

Nevím jak dlouho jsem byla ve vodě, ale už jsem neměla sílu bojovat. Vynořila jsem se a věděla jsem, že příště to už nezvládnu. Pak jsem, ale zahlédla jak se koryto stáčí a v zatáčce je mělká zátočina. To mi dodalo novou naději.

Znova jsem se ocitla pod vodou, ale tentokrát jsem už věděla co potřebuji udělat. Prudce jsem se odrazila do strany. A pak znovu a znovu. Proud mě začínal strhávat na opačnou stranu, ale vyhlídka blízké mělčiny mě naplina novou silou.

Konečně jsem se tlapkami dotkla dna aniž bych se celá potopila. Proud tu už skoro nebyl a tak jsem se poměrně rychle dostala ke břehu. Potácivě jsem vyšla na suchou zem a téměř okamžitě jsem se svalila do trávy a nemohla propadnout dech.

Byla mi zima a byla jsem naprosto vyčerpaná. Připomnělo mi to situaci před pár dny, když jsme s rodiči utíkali před bouřkou. Maminka ke mě přišla zahřála mě. Z očí mi začaly ztékat horké slzy.

„Maminko, tatínku, kde jste" zašeptala jsem a v tu ránu jsem usnula.

Najednou se ozval zvuk praskání větví. S trhnutím jsem se probudila a vyplašeně se rozhlížela kolem sebe. Svět byl podivně temný. Podívala jsem se na oblohu, ale jediné co jsem uviděla byly tmavé mraky.

„Mami? Maminko? Tatínku? Ozvěte se! Kde jste? Prosím!" volala jsem čím dál hlasitěji. Kašlala jsem na zásady, které mi rodiče vtloukali do hlavy. Bála jsem se. Tak moc jsem se bála! Nikde jsem však nazaslechla maminčino volání. Nebyl slyšet tatínkův hlas, který by volal mé jméno. Nikde nebyl ani náznak přítomnosti mých rodičů.

Chtěla jsem se rozbrečet, zalézt někam mezi kameny a nikdy nevylézt, ale můj žaludek mi dával hlasitě najevo, že se potřebuji najíst.

„Sakra, co mám dělat? Kde to jsem? Kam mám jít? A kde jsou rodiče? Snad se jim nic nestalo! Ne, to ne. Nic se jim nestalo, určitě jsou v bezpečí. Ale co když ne? Dobře, dobře, uklidni se. Musíme si to ujasnit. Je tma, takže pravděpodobně bude noc i když není vidět měsíc. Jsem tu sama a nikdo mi nepomůže. Nikdy jsem navíc nelovila. Rodiče říkali, že mě to naučí při zpáteční cestě. K tomu jsem na dně rokliny a nevím jak nahoru," přemýšlela jsem nahlas „co mám jenom dělat? Co to říkali rodiče? Že cesta dolů do rokliny je za Malinovým kopcem a další je až daleko po proudu? Takže bych nejspíš měla jít proti proudu, směrem domů. Hlavně doufám, že tam budou rodiče. Ne, nesmím nad tím tak přemýšlet, rodiče prostě najdu. Teď musím jen sehnat jídlo a vydat se na cestu."

Zkusila jsem se postavit, ale vzápětí jsem se bolestí zhroutila zpátky na zem. Strašně mě bolel pravý bok a tlapky. Znovu jsem se postavila a pomalu jsem se vydala na cestu podél břehu potoka. Každý krok mě bolel, ale hlad mě poháněl vpřed.

Voda viditelně opadla. Místo kde jsem ležela bylo předtím hnedka u vody, ale teď byl břeh mnohem vzdálenější.

Náhle jsem uslyšela zapištění myšky. Ztuhla jsem a snažila si vzpomenout jak lovili myši rodiče. Pomalu jsem se skrčila a snažila se potichu plížit vpřed. S bolavým bokem to ale šlo ztěžka a byla jsem příliš hlučná a pomalá. Myš si mě všimla a dala se na útěk. Zkusila jsem po ní skočit, ale bylo už pozdě. Lov nakonec není tak snadný jak jsem si myslela.

Ještě několikrát jsem se pokoušela něco ulovit, ale vždy marně. Byla jsem čím dál tím víc vyčerpaná a hladová. Naštěstí jsem měla u sebe alespoň zdroj vody, takže o tu jsem se starat nemusela.

Pak jsem uviděla malou rostlinku obklopenou malými červenými bobulkami s podivným tvarem. Okamžitě jsem je poznala, byly to jahody! Ty co mi ukazoval tatínek byly sice zelené, ale on říkal, že až uzrají tak budou červené. Určitě to jsou jahody. Přičichla jsem si k nim a nabyla jsem jistoty, tu sladkou vůni jsem si pamatovala a teď byla dokonce ještě intenzivnější.

S chutí jsem se do nich pustila. Byly moc dobré, dokonce byly sladší než borůvky! Bylo jich sice málo, ale na zahání toho největšího hladu to stačilo. Napila jsem se z potoku, našla menší prohlubeň a chystala se ke spánku. Třeba je to jen sen, třeba se vzbudím vedle maminky a tatínka a všechno bude v pohodě, myslela jsem si.

Najednou se svět zaplnil stříbřitou, jemnou září. Zvedla jsem hlavu a uviděla měsíc, jak vykukuje mezi mraky. Byl kulatý, takže v úplňku, alespoň co mi vyprávěla maminka. Prý má touhle dobou kouzelnou moc. Okouzleně jsem ho pozorovala. Nebe se postupně vyjasňovalo a já spatřila i hvězdy. Byly prostě okouzlující. Najednou jsem zapomněla na všechny starosti a prostě jsem si užívala ten krásný okamžik. Přišlo mi, že se na mě hvězdy usmívají, jako kdyby mi chtěli něco říct. Ale já nevěděla co. Nakonec jsem v měsíčním světle samou únavou usnula.

Tak, nová kapitolka je tu. Teda, pojmenování kapitolka je dost zavádějící. Vždyť má 927 slov! Každopádně doufám, že se vám líbila, budu se na vás těšit zas příště,
Tenebris
TajfunTesi