Lesní stíny /probíhá menší korekce/

Rozmluva

  Rázem jsem se probudila. V noře ještě byla tma, ale i tak jsem viděla mamku s taťkou jak sebou trhli a probudili se.
„Co se děje? Proč nespíš?” zeptala se mě maminka starostlivě.
„Mnmně sse nněco zzzdálo,” oznámila jsem jim roztřepaně.
„A copak se ti zdálo?”
„Lenka mě varovala před nebezpečím!”
  Oba rodiče se zatvářili vyděšeně. Rychle se na sebe podívali a pak mě maminka začala utěšovat: „Neboj, byl to jen sen,” nachvilku se odmlčela a pak s předstíranou lehkostí dodala „a jen tak mimochodem, před čím tě varovala?”
  Poznala jsem na ní, že jí to opravdu zajímá a nebere to na lehkou váhu. Když mi něco nechtějí říct, tak mi to neřeknou, o tom jsem se již několikrát přesvědčila a proto jsem se rozhodla přistoupit na jejich hru. Zatvářila jsem se klidněji, i když mě to stálo velké přemáhání.
„To mi neřekla,” chvíli jsem uvažovala jestli mám pokračovat, ale nakonec jsem se rozhodla, že ano, přece jenom nemám co ztratit „ale viděla jsem stín člověka.”
  Vyděšený výraz na tváři rodičů ještě zesílil, přestože se ho snažili skrýt. Já se pokoušela o to samé a doufala, že se mi to daří líp než jim.
„Neboj se, nic se ti nestane. A teď už jdi spinkat, ráno půjdeme prozkoumat okolní les.” pobídla mě maminka.
  Stočila jsem se tedy do klubíčka, zavřela oči, ale spát jsem v úmyslu neměla. Rodiče nebyli upřímní a já chtěla zjistit proč.
  A opravdu po chvíli, co jsem předstírala spánek, se rodiče zvedli, vyšli před noru a začali si povídat.
„Oba víme, že jsme jí lhali, ” prohlásil tatínek „myslíš, že to bylo správné?”
„Nemohli jsme jí přece říct pravdu, je ještě moc malá.” odvětila maminka.
„Jestliže jí opravdu čeká nebezpečí, měla by být připravená.” na to taťka.
„Možná to opravdu byl jen sen.” uvažovala mamka.
„Tomu sama nevěříš.”
„Ne, ale co jiného nám zbývá? Před lidmi ji jen tak neuchráníme a jestliže by se jim měla postavit sama, tak jí nepomůže ani sebelepší příprava.”
„Možná máš pravdu, budeme na ní dávat větší pozor a doufat, že to opravdu byl jen sen.
„Ano, to bude nejlepší.” opět promluvila maminka a pak bylo ticho.
  Po nějaké době jsem zaslechla jak se rodiče vrací do nory. Maminka ke mě přišla a olízla mě na dobrou noc. Dalo mi hodně práce předstírat, že spím. Víčka jsem měla pevně zavřená a dýchala jsem hluboce a pravidelně. Navenek jsem, alespoň doufám, působila klidně, ale v hlavě mi vířily všemožné myšlenky.
  Hrozně jsem se bála, dokonce víc, než když jsem poprvé zaslechla vlky. Děsila mě hlavně ta nejistota. Nevěděla jsem, co se má stát ani kdy se to má stát. Byla jsem bezradná. Rodiče mi lhali, tudíž jsem u nich nemohla hledat oporu. Určitě by mi zase řekli, že to byl jen sen, i když tomu sami nevěřili. A nikoho jiného jsem neměla. V tu chvíli jsem si  vzpomněla na Lenku, varovala mě ve snu, třeba by mi pomohla i v realitě. Jenže kde je jí konec? Stále ve mě hlodal pocit samoty. Jak mi to mohli rodiče udělat? Teď jsem sama, přestože leží vedle mě. Po tváři se mi skutálela první slza. A pak další a další. Poté jsem naprosto vysílená usnula.

Tak po těch letech je tu nová kapitola. Jak se vám líbí? A jaký máte názor na to, jak Týnce zalhali rodiče? Tak zase u další kapitoly.
TajfunTesi