Lesní stíny /probíhá menší korekce/

Vlčí vytí

Rodiče nastražili uši a zatvářili se znepokojeně. Na můj vystrašený pohled nijak neragovali a jen poslouchali. Tak ráda bych se zaptala na to, co se děje, ale došlo mi, že je nesmím rušit.

Zavytí se ozvalo znovu a já stále netušila, co to znamená. Soudě podle výrazů rodičů, to ale nebude nic dobrého. Po třetím zavytí se rodiče konečně podívali na mě. Nehnutě jsem seděla a dívala se vystrašeným pohledem.

„Co to bylo?" zeptala jsem se slabým hláskem.

Rodiče se na sebe podívali a tatínek pokynul hlavou, ať mluví maminka.

„Bernandova smečka vlků se vrátila." vysvětlovala mi a bylo na ní vidět, že je znepokojená.

Zmateně jsem na ní upřela pohled.
„Cože? Jaká smečka?"

„Její vůdce je Bernand, není vyloženě zlý, ale před vlky je nutné mít se na pozoru. Odešli už před půl rokem. Doufali jsme, že už se nevrátí, alespoň ne tak brzy." tvářila se velmi rozrušeně.

„A jak vlci vypadají?" to byla otázka, která mě velmi zajímala. V lese jsem viděla hodně zvířat a každé vypadalo úplně jinak.

Tentokrát odpověděl tatínek: „Skoro jako my, akorát jsou větší jejich srst má buď hnědou, šedou nebo bílou barvu."

V hlavě jsem si je představovala.
„A jak jste poznali, že je to Bernardova smečka?"

„Každá smečka vyje trochu jinak." vysvětlovala mi maminka. Pak mě olízla a ujištovala mě, že všechno bude v pořádku. Schoulila jsem se do klubíčka vedle ní a za chvíli jsem usla.

Další den jsme opět vyrazili ven. Tentokrát to nebylo tak nádherné jako včera. V každém stínu jsem viděla vlky. Proto jsem se držela u rodičů ještě těsněji. Cítila jsem se u nich v bezpečí, i když vypadali mnohem více ostražitě než včera.

Tentokrát jsme se vydali směrem k rokli. Soupeřila ve mě touha objevovat se strachem z vlků. Chtěla jsem se prohánět mezi stromy, ale bála jsem se. Když kousek od nás zatřepetal křídly motýl, tak jsem měla jasno a rozeběhla jsem se za ním. Strach pomalu polevoval a za chvíli jsem bez zábran proháněla lesem. Možná jsem byla trochu ostražitější, ale opravdu jen trochu.

„Týnko vrať se k nám!" zavolal na mě tatínek a já okamžitě poslechla.

„Co se děje?" byla první věta, kterou jsem pronesla, když jsem přiběhla.

„Jsme tady." oznámil taťka prostě.
Podívala jsem se mezerou mezi keři a pochopila. Před námi se roprostírala malá louka se spoustou květů. A o kousek dál byla rokle, která naprosto překonala všechny mé představy. Byla nádherná. Ze zdola bylo slyšet hučení říčky a na okrajích sem tam rostly keře. Krása světa mě nikdy nepřestane překvapovat. Sladké omámení tou nádherou bohužel nemělo dlouhého trvání.

Tak po dlooouhé době jsem konečně vydala další kapitolu. Nemyslím si, že kromě mojí kamarádky Alea_z_Havrasparu ta pauza někomu vadila, ale i tak doufám, že se vám tato kniha líbí.
TajfunTesi