POZASTAVENO Meet Me In The Hallway | Larry Stylinson

1.

Korekce: 

Jmenuji se Louis William Tomlinson, je mi devatenáct a jsem prvním rokem na vysoké škole. Od malička bydlím v rodinném domě v Doncasteru. Maminka mi umřela na rakovinu a táta nás opustil když mi nebyl ani rok, takže kromě mě tenhle dům obývá jen nevlastní táta, který má ale vlastní děti a novou rodinu v New Yorku. Jak se dostala jeho nová rodina do New Yorku když trčí se svým nevlastním synem uprostřed Anglie? Během pracovní cesty tam před pár lety našel ženu, která ho okouzlila, začal za ní létat každou chvíli a časem z toho vznikly děti. Tady zůstával jen proto, že tady jsem já a nechtěl mě opouštět dokud nebudu dospělý. Jenže teď dospělý jsem a on se stěhuje do New Yorku. Na trvalo. Tenhle dům, kde jsem strávil celé dětství a vlastně celý život prodal. Ostatně stejně bych neměl možnost si ten dům nechat, i kdyby ho místo prodeje napsal na mě, za prvé a za druhé by tu ani neměl kdo být. Já se stěhuju do Londýna, bydlet budu na koleji která je o dost levnější než údržba rodinného domu. A budu tam samozřejmě chodit do školy. Navštěvoval jsem školu poblíž Doncasteru, ale její úroveň je hrozná, takže byla lepší možnost přestoupit, ikdyž to v podstatě v polovině semestru nebylo vůbec snadné.

Jsme s tátou domluvení, že mi školu i ubytování bude platit i přes to, že by nemusel, jelikož na to dle jeho vlastních slov má peněz dost. Dokonce tolik, že mi chce i posílat každý měsíc nějaké ty peníze na přežití, abych to měl snazší. A mimochodem jo, říkám mu tati. Nemám důvod ho tak nebrat, když vezmeme v potaz jak dlouho se o mě staral on a jak dlouho můj pravý táta.

Je konec října, takže mi při nákladní tašek a kufrů do auta pěkně mrznou ruce. Tady v Doncasteru je na konci října už poměrně chladno a pořád prší. A celkově v celé Anglii to tak je. Ovšem chladné počasí mě ani tolik nevyvádí z míry. To, že jsem zvyklý asi nemusím zmiňovat, i když jakožto teplomilný člověk si stěžuju víc než dost, ale spíš mě trápí něco jiného. Přestup do Londýna jsem si vybral sám, ovšem i přes to jsem z nové školy, prostředí, bydlení, lidí, města, které neznám a spousty dalšího poměrně nervózní. Snažím se na to ale nemyslet tolik z té špatné stránky a spíš myslet na to dobré, jak mě vždycky učila maminka, když ještě žila.

Potom, co táta vměstná do kufru mou poslední tašku s věcmi a vytáhne mě tak z mých myšlenek, se oba usadíme na přední sedačky jeho poměrně nové černé Audi, on na místo řidiče. Já neřídím, řidičák jsem si prozatím neudělal kvůli strachu z řízení. Což mi připomíná, že bych ho měl zařadit na seznam věcí co bych měl udělat, protože teď, když budu v podstatě sám, se mi asi bude hodit. Ale to má ještě čas, chvíli budu muset přežít s veřejnou dopravou.
.

Cesta do Londýna nám zabrala přibližně tři a půl hodiny, díky čemuž jsem měl spoustu času na přemýšlení nad cílem naší cesty i přes to, jak jsem se tomu snažil ubránit. Odjakživa dost stresuju a k tomu jsem introvert a jestli je něco, co opravdu nesnáším je seznamování s novými lidmi a západní do nového prostřední. Ale můžu být naštvaný jenom sám na sebe, vybral sis to sám Tomlinsone.

„Jsme tady," prohlásil táta, když zastavil na parkovišti patřícímu k budově kampusu, mého nového domova. Než jsme se obtěžovali vyndavat všechny kufry a tašky z auta zase ven, vydali jsme se s prázdnýma rukama k hlavnímu vchodu do budovi, kde se nacházela recepce, vrátnice, něco takového.

Vydal jsem se s tátou v patách k pultu z tmavého dřeva a představil se kudrnaté blondýně asi tak v letech mého táty: „Dobrý den, já jsem Louis Tomlinson, přestupuji sem na školu a mám být ubytovaný v téhle budově. Bylo mi po telefonu řečeno, že prý budete vědět." Byl jsem trochu nervózní během mluvení, protože jsem si nebyl jistý, zda tady ze sebe akorát nedělám blbce, který se spletl a přišel někam, kam neměl, ale ta žena mě hned s vřelým úsměvem vyvedla z omylu.