POZASTAVENO Meet Me In The Hallway | Larry Stylinson

3.

Korekce:  : 

Pondělní ráno začalo o pár hodin dřív, než to minulé a bylo to celkem poznat. I přes nevyspalost jsem se ale v půl osmé vyhrabal z postele a donutil se vykonat ranní hygienu i se studenou sprchou na probrání. Pak jsem si našel něco na sebe, vzal batoh s pár věcmi.

Pak jsem se přesunul do kuchyňky, tašku hodil k předsíni a trochu prohrabal skříňky, abych našel něco k snídani. Nakonec jsem skončil u cereálií s mlékem, posadil se s nimi ke stolu a dal se do jídla.

Během snídaně jsem si uvědomil, že jsem na pokoji sám. Kluci už nejspíš nějaké přednášky mají.

Najednou se ozvalo zasouvání klíče do zámku a následně se mezi dveřmi objevil Niall. „Ahoj," pozdravil jsem a mezi tím, co jsem odkládal misku do dřezu.

„Ahoj."

Niall došel bez jakýchkoliv dalších slov do svého pokoje. To se mi nějak nezdá. Sice ho znám necelé dva dny, ale takhle se on obvykle nechová. Rozešel jsem se proto ke klukům do pokoje, zaklepal, abych na sebe upozornil a vešel dovnitř. Niall seděl na posteli, objímal si nohy rukama a hlavu měl položenou na kolenech.

Opatrně jsem se posadil vedle něj a pohladil ho po vlasech. „Co se děje?" zeptal jsem se ho po chvilce ticha.

„Nic," zamumlal.

„To vidím..." Zvedl jsem mu hlavu a podíval se mu do očí. Jeho oceánově modrá barva byla zalitá slzami. Tváře měl celé mokré.

„Jde o Liama?" Napadlo mě, že by to mohl být on, když jsem si uvědomil, že tady není. Vždyť ty dva chodí všude spolu. Niall pokýval hlavou na souhlas.

„Pohádali jsme se.. Prý jsem moc upjatý." Na chvilku se odmlčel a pak zase pokračoval: „Co je špatného na tom, že se o něj bojím? Že nechci, aby chodil místo školy chlastat a brát bůh ví jakej sajrajt s tím jeho Zaynem?"

„To je mi moc líto Ni. Mohl bych s ním zkusit promluvit, jestli chceš." Niall se na chvilku zamyslel a pak zavrtěl hlavou.

„To je dobrý. Stejně by to nejspíš nepomohlo. Je hrozně tvrdohlavej." Ale i když odpověděl, že to není třeba, byl jsem rozhodnutý, že s ním i tak promluvím. Mám Nialla už teď rád a chtěl bych, aby byli moji dva spolubydlící zase v pořádku.

„Co máš teď za hodinu? Nebo máš volno?" zeptal jsem se na jiné téma.

„Teď mám angličtinu s Robinsonem, ty?"

Zapátral jsem v paměti a pak odpověděl úplně stejnou přednášku a tak jsme šli spolu. Niall si ještě otřel slzy a upravil rozcuchané vlasy a vyrazili jsme. Učebna už byla z poloviny plná. Sedli jsme si na místa skoro vzadu a povídali si do doby, kdy přišel profesor.

„Dobrý den," pozdravil hned jak se objevil mezi dveřmi. Vypadal mladě, tak na pětatřicet. „Než začneme, je tady Louis Tomlinson?" A je to tady. Přesně tohohle jsem se bál.

„Ano, jsem tady," ozval jsem se a zvedl ruku aby věděl, kde jsem.

„Skvěle. Nevadilo by vám jít se nám představit sem dopředu?" Ano, vadilo, pomyslel jsem si.

„Vůbec ne," odpověděl jsem a sešel za učitelem před všechny přítomné studenty. Niall se na mě povzbudivě usmál a mě to trochu dodalo odvahu.

„Ještě na začátek, se všemi studenty si tykám, nevadí?"

„Ne, nevadí." To bylo v ten moment to poslední, co jsem řešil.

„Tak teď nám řekni něco o sobě."

„Dobře, no, jmenuji se Louis Tomlinson, je mi devate-" Přerušilo mě klepání na dveře. Dovnitř vešel ten samý vysoký kluk s dlouhými kudrnatými vlasy, potetovanými pažemi, kterého jsem viděl první den. Za ním byl ještě někdo - Liam se Zaynem.