POZASTAVENO Meet Me In The Hallway | Larry Stylinson

4.

Korekce: 

Snažil jsem se Liamovi vysvětlit, s čím má Niall problém. Proč mu asi vadí Zayn a to, že místo přednášek chodí pít. A že to není úplně vhodné vůči němu jako příteli. Vážně si přeješ, aby váš vztah skončil jen kvůli takové pitomosti? Sice vás neznám dlouho, ale myslím, že tohle by byla chyba, snažil jsem se ho přesvědčit. Liam nakonec vypadal, že si uvědomil, co Niallovi dělá. A že ho to mrzí. Za celou dobu, co jsem s ním mluvil ale nic neřekl. Jen seděl a poslouchal.

Pořád jsem si musel v hlavě přehrávat náš rozhovor. Další věc, která mě trápila víc než to, byl Niall. Je pryč už skoro dvě hodiny. Snad je v pořádku.

Nakonec jsem se zvedl z postele a šel ho hledat. Vzal jsem si bundu a do kapes nacpal klíče, mobil a peněženku. U dveří jsem si obul svoje bílé okopané tenisky a vyrazil. Jen škoda, že nemám na Nialla číslo. Teď by se mi hodilo.

Niall

Seděl jsem v obýváku a koukal do zdi před sebou. Čekal jsem, až odejde Zayn, abych si mohl promluvit s Liamem. No, nakonec jsem se dočkal. Prošli kolem mě jako bych byl vzduch. Liam se na mě ani nepodíval.

Když se za Zaynem zavřeli dveře, zase zalezl do pokoje. Lámalo mi to srdce... Tolik jsem se bál, že ho ztratím. Teď to vypadalo, že na mě už v životě nepromluví.

Konečně jsem se odhodlal dojít za ním. Otevřel jsem dveře a spatřil ho sedět na posteli s lahví s whisky. Kupodivu ještě skoro plnou. „Liame? Můžeme si promluvit prosím?" zeptal jsem se opatrně.

„A o čem chceš jako mluvit?" vyštěkl na mě protivně.

„O tom ránu.."

„Není co řešit. Je moje věc co budu dělat místo školy. I kdybych měl brát co já vím, LSD, tobě to může být někde!" začal na mě křičet a já couval od jeho postele na druhou stranu místnosti. Najednou jsem narazil na svou postel. Sedl jsem si a co nejvíc se natisknul na zeď za mnou.

Liam po mně nepřestával řvát nesrozumitelné věty a mě začali téct slzy po tvářích. Najednou se ale otevřeli dveře a v nich se objevil Louis. Slzy však nepřestávaly téct.

„Dost! Přestaň na něj ječet!" ozval se Louis a já mu byl neskutečně vděčný.

Na nic jsem nečekal a vypadnul odtamtud. Vzal jsem si z věšáku svou bundu, na nohy obul tenisky, sebral z botníku své klíče s kartou a rozběhl se po chodbě ke schodům.

Potřeboval jsem být sám. Vyčistit si hlavu, urovnat myšlenky. A tak jsem namířil do nejbližšího parku.

Uvelebil jsem se na jedné z laviček a uvědomil si, že jsem si ve spěchu nevzal ani telefon. No super, jestli budu mít hlad, což je pravděpodobné a ta karta zase nebude fungovat, nebudu moct ani zavolat někoho, kdo to zprovozní. Ale radši budu o hladu, než se tam muset vrátit.

Seděl jsem už hodnou chvíli, když jsem spatřil osobu, která jde směrem do parku. A pak jsem v obrysu rozeznal Louise. Rychle jsem se zvedl a zamířil na druhou stranu parku, aby mě nenašel. Nenapadlo by mě, že mě půjde hledat.

Už to vypadalo, že Louis odejde, když jsem zakopnul o kořen stromu a pádem se prozradil. Okamžitě se otočil a rozběhl se ke mně. „Nialle! Jsi v pohodě?" začal se starostlivě ptát. „Jo, nic mi není," zamrmlal jsem, zvedajíc se ze studené země. Pochybuju, že mi vůbec rozuměl, ale to mě nějak extra netrápí.

„Pojď, půjdeme zpátky," naléhal.

„Já nikam nejdu. A tam už vůbec ne. Ne když je tam on," protestoval jsem.

Louis si povzdechl. „Promluvil jsem s ním, už by se měl chovat normálně. Tady bys navíc akorát tak nastydl."

„Tak fajn. Ale rozhodně s ním nebudu spát v jedné místnosti."

Louis se zamyslel a pak navrhl: „Můžeš spát u mě. Já si lehnu na gauč."
„Vážně?" zeptal jsem se nevěřícně. Známe se sotva tři dny a on pro mě dělá první poslední. To se mi ještě nestalo.

„Jo, vážně. To je maličkost."

„Díky moc! Jsi skvělej, víš o tom?" radoval jsem se a stále obdivoval dobrotu nového kamaráda.

„Neděkuj, nenechám spát kamaráda někde v parku."

A tak jsme se vydali ke škole. Byla už dost tma, ale cesta netrvala moc dlouho.

Když jsme přišli do kampusu, vyjeli jsme do našeho patra a chodbou se rozešli k pokoji. Louis otevřel dveře vešel dovnitř. Já jsem ale pořád stál na chodbě a opatrně nahlížel dovnitř, jestli náhodou neuvidím Liama. Louis se na mě pobaveně díval a pak řekl: „Nikde tady není, pojď." Když jsem usoudil, že je vzduch opravdu čistý, došel jsem tedy chodbou k Louisovo pokoji.

„Ještě jednou děkuju, že tu můžu přespat."
„To je v pohodě, jinak bych ti to nenabízel," ujistil mě ještě jednou. „Mám ti dojít pro věci nebo tam půjdeš ty?" Bylo od něj moc hezké, jak se staral.. A už jsem ho skoro prosil, aby tam šel on. Ale pak jsem si uvědomil, co všechno by tam mohl vidět a hodně rychle si to rozmyslel. Čert ví, co by si o mně pomyslel.

„No.. to je dobrý, půjdu já," vypadlo ze mě nakonec a než stihl Louis cokoliv říct, zmizel jsem zase na chodbě.

Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. To bude dobrý Horane, jenom si vezmeš věci a zase vypadneš. Nemusíš s ním mluvit, nemusíš se na něj ani podívat.. Mluvil jsem sám k sobě a snažil se uklidnit.

Konečně jsem se odhodlal zaklepat. Po jakémsi zamručení, které mě jenom znejistilo, jsem vešel dovnitř. S pohledem k zemi jsem zamířil do pravé části pokoje, která je moje. Nejdřív jsem si vzal polštář a peřinu. Potom jsem otevřel skříň a vyndal si z ní věci na spaní a random oblečení na zítra. Nakonec jsem popadnul tašku s věcmi do školy a zase vypadnul. Liam na mě kupodivu ani nemluvil, ani nekřičel, ani se nesnažil nijak upoutat mou pozornost.

Louis

„Dobrý? Byl si tam nějak dlouho.. Neudělal ti něco?" ptal jsem se, když se Niall vrátil zpátky ke mně do pokoje.

„Jo, všechno v poho, neboj."

Ulevilo se mi. Kdyby mu něco udělal, už bych mu vlastnoručně rozbil hubu. A budeme ingnorovat fakt že jsem menší, moje svaly to samý a pravděpodobně bych neměl šanci. Nějak bych to zvládnul, kvůli Niallovi. A taky kvůli tomu, že kreténům by někdo čas od času měl říct že jsou.. no, prostě že jsou kreténi, upřímnost nade vše.

„Tak já půjdu, dobrou noc," řekl jsem jen, vzal si své už připravené věci a odešel do obýváku. Tam jsem odhodil věci na pohovku, a když jsem si všiml, že hodiny ukazují už devět večer, rozhodl jsem si vzít něco k jídlu. No, nakonec jsem si dal jenom dva krajíce chleba a nějaký sýr.

Ještě jsem si na chvíli pustil televizi, ale jenom potichu, abych nerušil kluky. Po chvilce listování televizními programy mě to přestalo bavit a nechal jsem to na náhodné reality show.

Po dojezení skromné večeře, jsem si šel dát sprchu. Dnešek byl dlouhý den. Ve chvíli, kdy na mě začaly padat horké kapky vody, jakoby všechny starosti odtekly. Chvilku jsem si pobrukoval nějakou písničku, která mi zůstala v hlavě a užíval si ten pocit. Jen já, voda a písnička...

Ve sprše jsem strávil asi dvaceti minut. Moje pokožka byla úplně rudá, ale nijak jsem to neřešil, vylezl ze sprchy, osušil se a oblékl si své spací tričko a obyčejné boxerky. Pak jsem si jen vyčistil zuby a ještě jednou si co nejvíc vysušil vlasy, abych neměl mokrý polštář.

V koupelně jsem byl hotový a strašně jsem se po dnešku těšil do postele. Proto jsem si už jen nalil do skleničky čistou vodu, kdybych měl v noci žízeň a šel si lehnout. 

----------------------------------

Ahoj všichni! Jsem tady zase s další kapitolou. Prásknu na sebe, že jsem se při psaní rozbrečela kvůli tomu, jak Niniho trápím. No a když jsem opravovala ten konec, pomalu se mi chtělo brečet taky. Já vím, je příšernej, ale poslední dobou mám u psaní v hlavě vzduchoprázdno. A moc se omlouvám za případné chyby.  

Vaše Zilim