Bodyguard // Niam

01. Nemocnice

Světlo, příšerné pronikavé světlo, které mě donutilo zanaříkat bolestí. Chtěl jsem si rukou překrýt oči, ale ten pohyb byl tak namáhavý, bolel mě snad každý sval na ruce. Vydal jsem ze sebe další zmučeny nářek.

Odněkud se ozval pronikavý, ohlušující zvuk, jako když se něco řítí na zem.

„Doktore," řval ženský hlas. Bože co jsem komu udělal, asi mi praskne hlava.

„Pane Payne, jsme doktor Brown, vnímáte mě?" ptal se mě neznámí mužský hlas. Něčí ruce mi začaly rozevírat oči a další pronikavé světlo se mi vpálilo do mozku. Ohnal jsem se po tom protivovy.

„Mmmm," bylo jediné co ze mě vyšlo. Sakra jak se mluví.

„Pane Payne, otevřete oči prosím." Jo bylo to namáhavé, ale nakonec na několikátý pokus se mi to povedlo. Nejdřív bylo vše rozmazané, ale pak pomalu se to začalo vyjasňovat a já vedle sebe viděl nějakého doktora se sestřičkou po jeho boku.

„Co... Kde..." dostával jsem ze sebe trhavě.

„Bude vám chvíli trvat, než rozpohybujete opět hlasivky. Co si pamatujete naposledy?" ptal se doktor.

„Pád... hlasy... tmu," dostával jsem ze sebe těžko.

„Sestři nechte nás tady a informujte paní Paynovou a pan Tomlinsona, že se pan Payne probral," sestra jenom kývla na souhlas a ihned zmizela z pokoje.

„Pane Payne, utrpěl jste vážná poranění při pádu vrtulníku, pamatujete si to?" Na souhlas jsem mu zakýval hlavou. „Výborně, měl jste vážné zranění hlavy, které vyústilo ke krvácení do mozku, to se nám naštěstí podařilo zastavit. Měl jste, otevřou zlomeninu lýtkové kosti, na dvakrát zlomenou ruku." Nestačil jsem se divit, co všechno ten doktor vyjmenovával. „Tři žebra zlomená, několik naražených, propíchnutou plíci, transport k nám byl pro vás okamžitý, málem jsme o vás přišli."

„Jak dlouho tu jsem?" vydal jsem těžce ze sebe.

„Pane Payne, byl jste pět měsíců v kómatu," řekl mi doktor. Vytřeštil jsem na něj nechápavě oči.

„Cože?" stále jsem nechápal.

„Ano byl jste v kómatu, teďka vás tu nechám. Zkuste se ještě prospat, dali jsme vědět vašim uvedeným kontaktům o tom, že jste se probral. Naberte sílu než za vámi přijdou," řekl doktor a odešel z pokoje.

Byl jsem tak strašně unavený, nechal jsem spánek až pohltí mé tělo.

***

„Jenom spí, nabírá opět sílu," slyšel jsem z povzdáli hlas doktora.

„Mám tedy počkat?" ten nádherný, něžný ženský hlas.

„Mami," řeknu potichu a otevřu oči.

„Ach zlato, Liame..." Seděla vedle mě na židli a z očí ji telky slzy.

„Nebreč."

„To jsou slzy štěstí zlato, víš jak jsi nás vyděsil?" vzlykala a při tom mě držela za ruku.

„Promiň." Povídali jsme si ještě další hodinu, pak už se mi začaly zavírat oči a máma se rozhodla jít domů, že se musím prospat a nabrat sílu.

***

Z nemocnice mě pustili po dalších čtrnácti dnech, kdy po všech testech mě uznaly za zdravého.

Sice jsem měl problémy se postavit na nohy, které prostě odmítaly poslouchat, takže jsem prozatím dostal vozík. Podle vyšetření jsem byl v pořádku, jenom prostě zřejmě mozek to nepobíral, byli mi nařízené rehabilitace na naší základně u armádních fyzioterapeutů.