Bodyguard // Niam

11. Podměty na přemýšlení

Niall

Tři měsíce, je to tři měsíce co jsem se musel rozloučit s Liamem. Sem tam jsme si zavolali nebo napsali, ale díky tomu, že je opět v aktivní službě, je to skoro nemožné. Zrovna teďka je bůhví kde a ani nechci vědět, co tam dělá.

Koncerty v Anglii i Irsku byli super, ale prostě bez něj to nebylo ono. Teďka stojím v ložnici, v mém Londýnské bytě, před otevřenou skříní a balím na cestu. Za dvě hodiny mi letí letadlo do Irska. Od mého návratu na mě všechno začalo padat, Liam se už několik týdnů neozval a ta samota je nesnesitelná. Nikdy jsem si neuvědomoval jak je můj Londýnský byt velký a hlavně prázdný. Hlavou se mi honilo, že bych si pořídil mazlíčka, ale pak jsem to zavrhnul, vždyť jsem většinu roku na cestách a tahat toho chudáka sebou. Ne to bych mu prostě udělat nemohl, ale tady zůstat nemůžu. V kapse mi začne vibrovat telefon. Máma, jako by měla šestý smysl.

„Ahoj mami," pozdravím jí a doufám, že nezním tak strašně jako se cítím.

„Nialle, zlato co se děje? Měla jsem nutkavou potřebu ti zavolat." Neříkal jsem to?

„Jak to, že vždycky víš, kdy zavolat," povzdechnu si a sedám si na postel. Lokty se opírám o kolena a volnou rukou si vjíždím do vlasů, které za ty tří měsíce značně vyrostly.

„To je jednoduché, jsi moje dítě, devět měsíců jsem tě nosila pod srdcem. A jinak se tomu říká mateřské pouto, vždycky prostě poznám, že se něco děje s tebou nebo s tvým bratrem."

„Řeknu ti to až osobně. Nechci to probírat přes telefon."

„Osobně?" zeptá se.

„Jo, přiletím na pár dní, za dvě hodiny mi letí letadlo," vysvětlím.

„Dobře zlato pošlu Grega na letiště, přijel na víkend a bude alespoň užitečný," informuje mě moje máma. Bezva takže je doma i můj starší bratr, co víc si přát.

„Nemusíš, vezmu si taxi."

„To ať tě ani nenapadne, stejnak tu nic nedělá," nedá si říct.

„Tak dobře, za pár hodin se uvidíme," rezignuju.

„Už se těším zlatíčko," řekne láskyplně.

„Jistě, ahoj," rozloučím se.

„Ahoj," řekne máma a sluchátko oněmí.

Koukám na černý displej telefonu a mám nutkání vytočit ještě jeden hovor. Co bych mu řekl? Jak moc mi chybí, že bez něj za chvíli zešílím. Ne musím se dát dohromady, tak jak to bylo před tím, než jsem Liama potkal. Takže se teďka zvednu, půjdu dobalit kufr, pojedu na letiště a strávím několik dní možná i týdnů se svojí rodinou, na kterou jsem poslední měsíce neměl vůbec čas. Mám měsíc ne to dát se dohromady, než se zavřu s kapelou do nahrávacího studia a začne se pracovat na nové desce.

Moje prsty nakonec jednají za mě, odemknou telefon, v seznamu najedou na Liamovo číslo a dají vytáčet. Sedím se zatajeným dechem, v telefonu je dlouho ticho.

„Volaný účastník je momentálně nedostupný, opakujte volání později." Vypustím zadržovaný vzduch z plic. Co jsem si myslel, že bude mít zapnutý telefon na akci a vezme mi to? Seš naivní Nialle.

Telefon hodím vedle sebe na postel, ze které se vzápětí zvednu a konečně dobalím svůj kufr.

O hodinu později mě taxi vyhazuje před letištěm. Řidič z kufru vyndá můj kufr, batoh a futrál s kytarou. Zaplatím mu požadovanou částku a už mizí za dalším zákazníkem.