Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Každá hádanka má své řešení

Seděla jsem jako na trní. Muž a žena stáli naproti nám. Ti dva snad nemohli být odlišnější. Žena svou postavou připomínala spíše fitness trenérku, která chodila jednou týdně na manikúru a ke kadeřnici také každou chvíli, aby jí dobarvila vlasy na platinovou blond. Za to její kolega byl ukázkový americký polda, který miloval koblížky a donuty, jak to ve filmech bývá. Jeho ryšavé vlasy moc na kráse nepřidávaly spolu se silnější postavou, se kterou měl muž očividně problém se vlízt do kalhot a upnuté košile, která byla neodmyslitelnou součástí jejich práce a uniformy. Za jiných okolností bych se už válela smíchy na zemi, ale teď jsem na smích nebo zábavu neměla ani trošku náladu.

To mučivé ticho přerušila až blondýnka, když si vytáhla bloček a něco do něho načmárala. „Znali jste Lorenza Carnedya?" Její pronikavý a přísný hlas mi na odvaze moc nepřidal. Jen jsem přikývla a čekala, kdy na nás vybalí něco v tom smyslu, že jedeme k nim na policii. Jako by mi četla myšlenky, vypustila tato slova z pusy, kterou měla namalovanou matným odstínem hnědé rtěnky.

„V tom případě pojedete s námi. Inspektorka Sheila Nerenová by si s vámi potřebovala o něčem popovídat." Mluvila klidně, ale bylo vidět, že bedlivě sleduje každý můj i Jamesův pohyb. Ukázala směrem do chodby a sama se tam vydala. Její parťák počkal na nás a uzavíral naší čtveřici. Třásly se mi ruce, když jsem si zavazovala boty a kvůli tomu se mi to podařilo až napodruhé. Zamkla jsem a následovala policejní dvojici k jejich autu. Einstein vedle mě držel mou ruku ve svém silném sevření. Ačkoliv jsem byla nabalená jako na Sibiř, třásla jsem se nejen zimou, ale především strachem. Bála jsem se, co nám asi ta inspektorka může chtít.

Jet v policejním autě nebylo nic příjemného. Zrzek řídil a svou barvou vlasů mi připomněl mého nejlepšího kamaráda. Zadržela jsem slzy a dívala se radši z okna na ulice osvícené lampami, kde občas prošel nějaký člověk nebo opilec, kterého vyhodila ostraha z baru. Dívka na sedadle spolujezdce, která se nám představila jako Karin, něco ťukala do mobilu, ale jinak svou veškerou pozornost věnovala mému „přítelovi", který ho naštěstí jen hrál.

Cesta utrpení konečně skončila, úlevně jsem si oddechla, když jsem se dostala na čerstvý vzduch. V autě bylo totiž poněkud dusno a pot zrzavého policisty také nepatřil mezi mé oblíbené vůně. Tentokrát jsem Jamesovi nedovolila vzít mou ruku do té jeho a zastrčila jsem je do kapes od Enzovo mikiny, kterou jsem si kdysi vypůjčila a už ji nevrátila. Ne že by ji tehdy postrádal, ale kdyby se jednalo o jeho ponožky, které miloval, asi by mě zaškrtil a protáhl dvakrát pod kýlem lodi, jen aby zjistil, jestli se jeho láskám nic nestalo.

Teplo, které naplňovalo chodbu před výslechovkou bylo až nesnesitelné. Přesto jsem si nechala donést kafe, které mi blondýnka nabídla. Když odcházela s mou i Jamesovou prosbou a objednávkou tohoto horkého nápoje, nesmírně u toho vrtěla zadkem. Musela jsem se nad tím uchechtnout, protože u toho vypadala docela komicky. Dívala jsem se do nudné šedé zdi naproti své kovové židli, na které jsem seděla už několik minut a čekala. Koukala jsem do blba a vymýšlela stále lepší a nejméně pravděpodobné scénáře pro to, co se bude dít uvnitř s tou jejich detektivkou Sheilou, kvůli které jsme tady byli.

Se svým životabudičem jsem byla vpuštěna do jámy lvové. Třas v rukou se mi docela dobře podařil zakrýt dlouhými rukávy od mikiny. Naproti mně neseděli jako při minulé návštěvě obyčejní policisti, ale tentokrát tam seděla žena. Nedalo se popřít, že její kořeny jednoznačně patří do Afriky. Čokoládová pokožka byla o několik odstínů světlejší než její tmavé oči, které by jednoznačně mohly být hořkou čokoládou s kousky mandlí, které jsem v této čokoládě tak nesnášela. Její vlasy nebyly ani zdaleka tak nudné jako policajtky jménem Karin. Měla je na krátko střižené a byly dokonce kratší než Jamesovo afro, akorát s rozdílem, že je neměl oranžové jako tato detektivka Sheila Nerenová.