Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Rudé moře

Víkend utekl rychle, a já se psychicky hroutila už v pondělí. Všechno kolem mě mi ve škole připomínalo Enza. Jeho místo v lavici bylo prázdné, na obědě jsem seděla sama, nedávala jsem vůbec pozor a nevnímala ani šuškání studentů na chodbě, když jsem kolem nich procházela. Zvěsti o vraždě mého kamaráda se šířily jako lavina. Někteří mě obviňovali stejně jako detektivka Sheila Nerenová, jiní litovali a ostatní vymýšleli všelijaké teorie. Já s tím ale neměla nic společného. Všechen ten chaos šel mimo mě, jako kdyby se odehrával v jiném světě. Každý člověk mi ho připomínal. Jeho skříňka byla prázdná ladem, poté co ji pan a paní Carnedyovi vyklidili. Nemluvila jsem s nimi a oni ani se mnou. Každý jsme ten smutek prožíval jinak a po svém. Teď jsem potřebovala být ta malá holčička, co se schová u maminky v náručí, ale rodiče byli několik tisíc mil daleko a užívali si své cestování. Navštívili staré známé, posílali pohledy a suvenýry plus posílali i nějaké ty peníze na nájem. Ale momenty, kdy jsme spolu mluvili, byli vzácné. Věčně byli mimo civilizaci nebo jak znám tátu, určitě už svůj telefon někde utopil v džungli v řece plné krokodýlů Dundee.

Byla středa a já spala na hodině nevím už ani čeho. Učitelům docházela schovívavost, ačkoliv to byl teprve můj první necelý týden bez mého nejlepšího kamaráda. I když byl Enzo někdy nemocný, věděla jsem, že se za pár dní ukáže, pomůže mi naučit se a bude ve škole zase zábava. Teď to bylo ale jiné. On se totiž už nikdy vrátit nemohl, leda že by existoval nějaký kámen vzkříšení jako v Harrym Potterovi. Bohužel toto byla krutá realita, kde mě děsily noční můry modrookého vraha. Nikdo o tom nevěděl, ani jsem se o to neplánovala s někým dělit. Jediný člověk, kterému jsem to chtěla říct, byl mrtvý a ležel v márnici celý rozpitvaný. Ani se svým momentálním „přítelem" jsem se o to nechtěla podělit. James byl u mě v bytě téměř pořád, ale jeho přítomnost mě po týdnu už ani neštvala. Ignorovala jsem ho jako celý zbytek světa.

Dokonce se mnou zase bydlela Elis. Neměla jsem žádnou sílu, díky které bych jí mohla vyhodit. Už ani káva nepomáhala, vařila jsem a u toho pomalu usínala nebo se učila. Usnula bych klidně i na přechodě. V kavárně, kde jsem pracovala, jsem dostala na týden volno, abych se prý dala dohromady. Jenže já nevěděla, jak se sebrat a bezstarostně se smát, užívat života jako předtím. Učení jsem zanedbávala, dvě pětky se mi vyjímaly v elektronické žákovské, omluvenky jsem psala po večerech, když jsem zaspala a nestíhala dorazit na jednotlivé hodiny včas. Jako už párkrát tento týden mě vzbudil učitelův hlas, který stál u mé lavice.

„Slečno Smithová, to je už potřetí co v mé hodině spíte, namísto a byste poslouchala výklad," trhla jsem sebou a zpříma si sedla. Dívala jsem se našemu matikáři do očí přes jeho silná skla brýlí, co mu seděly na nose. Prohrábla jsem si vlasy, podívala se na svou lavici, kde jsem ležela na eseji, kterou jsme měli mít na další hodinu. Sešit na matiku jsem možná měla v batohu, možná taky ne. Unaveně jsem si zívla a omluvila se.

„Víte co? Běžte domů a pořádně se vyspěte. Nejsem jediný z učitelského sboru, kdo si na vás v posledním týdnu stěžoval. Omluvím vám poslední dvě hodiny, ale zítra vás vyzkouším z dnes probírané látky," přísně se na mě podíval, ale v jeho očích byl vidět soucit. Hodila jsem do tašky papíry na esej, propisku se zvýrazňovačem, co se mi válely na stole a s tichým díky jsem odcházela pryč ze třídy.

Chodba byla prázdná a já se jen unaveně šourala pryč ze staré budovy. Zastavila jsem až u automatu na kávu u skříněk, kde jsem si koupila černou kávu. Nasypala jsem si do ní tunu cukru, ale stále se nedostavilo žádné povzbuzení do života.

Loudala jsem se ulicemi domů a snažila se neusnout během chůze. Až když jsem nabourala do lampy, tak to mě dostatečně probralo. Mnula jsem si zasaženou část hlavy a stavila se v drogerii, kde jsem si koupila barvu na vlasy. Pokud dneska přijde James - což asi přijde s nějakým geniálním nápadem - , mohl by mi nabarvit hlavu. Čistě teoreticky nemohl na tom nic zkazit. Byla to jen barva, která měla vylepšit můj vzhled.

Doma jsem jako první padla do postele. Po chodbě až k pokoji mé sestry byly poházené svršky oblečení, a já raději ani nechtěla vědět, kdo byl jejím milencem pro včerejší noc tentokrát. Aspoň, že teď nebyla doma. Nezajímalo mě, kde zase trajdala nebo s kým. Mohla jsem tak mít chvíli nerušeného spánku, který by se mi rozhodně hodil.

Ani jsem se nepřevlékala, jen se svalila a ležela jako mrtvola. Po hodině převalování a opětovného buzení kvůli pronikavým očím vraha Enza jsem nemohla spát. Modroočko mě děsil každou chvíli, když jsem zavřela oči a chtěla spát.

S námahou jsem se přemístila do koupelny a snažila se vytěsnit z hlavy ty modré oči. Byly nesnesitelné stejně jako James, možná i víc. Horké kapky vody na mně z výšky dopadaly a já si to užívala. Umyla jsem si hlavu a rozhodla se sama ji nabarvit. Když už jsem byla v té sprše... Zabalila jsem se do svého červeného ručníku, který jsem opravdu dvakrát vyprala i s dezinfekcí a začala si patlat barvu na jednotlivé pramínky a poté balit do alobalu. Padlo na to cel balení barvy a dokud jsem byla ještě trochu při smyslech, rozhodla jsem se podívat na látku, ze které by mě měl matikář zítra zkoušet.

Po uplynutí časové lhůty s dobarvenými a vyfoukanými vlasy jsem se chtěla jít převléknout, ale ještě před tím jsem došla otevřít umělcovi, který se dobýval do mého bytu. Pozdravil, šel do kuchyně, a když v lednici nenašel plechovku s pivem, vzal si plechovku koupené ledové kávy, kterou jsem tam měla. Sedl si na gauč a jakoby tady byl doma, si dal nohy na stůl.

„Jojo, můžeš si vzít moje ice café, dát si nohy na stůl a zmrzlinu bys nechtěl?" pronesla jsem ironicky a schumlala oblečení, co se válelo na chodbě ke dveřím mé sestry. Jí úklid, pořádek nebo snad čistota byly naprosto cizí.

„V ručníku do půlky stehen bys tady mohla taky chodit častějc," lišácky na mě mrkl, já jako vždy při jeho nemístných poznámkách protočila oči. Až potom se zastavil pohledem u mých vlasů. Než stačil cokoliv říct, už jsem zmizela na chodbu a do pokoje se převléknout. Někdo mi ale omotal ruku kolem krku a přitiskl k sobě zády. Dusil mě a já se snažila vykřiknout, ale vyšel ze mě jen přidušený a pisklavý zvuk. Pomalu jsem ztrácela vědomí, ale ještě před černou mlhou jsem viděla rudě. Rudé moře barev se přede mnou rozprostíralo na zlatém podnose. Znovu jsem se pokusila vykřiknout, pak ale...