Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Jdeme ke dnu jako Titanic

Jasně modré oči mě probodávaly ze středu silnice, po které zatím v tuto pozdní hodinu nepřejelo ani jedno auto. Nohy jsem měla skrčené u těla, opírala jsem si o kolena hlavu a snažila se vymyslet plán, který by mě opravdu zachránil před želízky. Nic jsem sice neudělala, ale jelikož moje sestra nebyla andělem světa, vypadaly jsme stejně a ke všemu si mě s ní už jednou spletli, mohli by mi klidně připsat vraždu mého nejlepšího kamaráda.

Během mého výslechu přestalo pršet, ale i to pitomé počasí bylo proti mně a nechtělo mi dopřát klidnou už tak podivnou noc. První kapky se z temné noční oblohy snesly jako jemná peříčka. Žádný normální plán, který by byl lepší než Jamesovo opravdu zvrhlý nápad, jsem nedostala ani emailem nebo balíčkem přímým expresem do mé fialové hlavy.

Z mého přemýšlení mě vytrhla až ruka s kelímkem kávy, která se přede mnou objevila. Nedržel ji nikdo jiný, než můj nejdražší a nejmilovanější přítel. Střelila jsem po něm pohled, který nenaznačoval nic jiného, ať je jen zticha, protože už jsem viděla, jak chtěl otevřít pusu a říct něco zase opravdu chytrého. Nakonec mlčky si sedl vedle mě, vzala jsem si horký nápoj  v plastovém kelímku, díky kterému mi procitly prsty. Vzít si mikinu a džínovou bundu nebyl nejlepší nápad. Vlasy mi padaly do obličeje, který z velké části zakrývala kapuce černé mikiny. Po necelé minutě ticha to už umělec vedle mě nevydržel a řekl mi opravdu důležitou věc, bez které bych vůbec nedokázala žít ani příštích deset sekund. „Je hodně šílený, když chci sbalit policajtku?" Zakřenil se a upil si ze svého kafe. Jen jsem nad tím protočila oči, spustila nohy zpátky na zem a věnovala mu svou plnou pozornost.

Chtěla jsem udělat svojí největší životní chybu, která patřila do tohoto celého divadla okolo našeho alibi, až po předstíraný vztah. Naklonila jsem se k němu blíž a u ucha mu zašeptala: „To bys mi, ale neuděl nebo jo?" Tázavě jsem se na něho podívala a odtáhla. Nezapomněla jsem mu ani dát pusu na tvář, ačkoliv jsem si potom pusu několikrát hned pro jistotu otřela do rukávu. Svůj účel to ale splnilo, protože platinová bloncka naštvaně odkráčela zpátky do své teplé základny. Potěšeně jsem se usmála, protože jsem nepochybovala o tom, že by si tento skandál nechala pro sebe. Musela bych být totiž úplně slepá, abych neviděla, jak se jí tady můj svědek vraždy zamlouval.

James se na mě zatím vyjeveně díval. Když se za Karin zavřely dveře, řekla jsem, tentokrát z dostatečně dobré vzdálenosti od něho: „Tady tvoje platinová bloncka asi právě pochopila, že spolu tvoříme pár. Nepletu se, když jsi to tak dneska ráno v koupelně říkal?"
Vstala jsem, napila se opět horkého nápoje a zamířila směrem k mému bytu. Bylo mi jedno, jestli šel za mnou nebo ne. Měla jsem hlad jako vlk a rozhodně bych nezůstala jenom u babičky a Karkulky.

Za mnou se ozval dupot nohou, které patřily pouličnímu umělci, kterého jsem měla chuť zmuchlat do kuličky jako nepovedený kus papíru, který měl být referát, ale skončil v koši jako ty předchozí pokusy. Pro změnu se on naklonil k mému uchu. Jeho dech mě šimral na krku a husí kůži jsem měla po celém těle. „Jistě fialko, já zapomněl," odtáhl se ode mě a z prstů mé levé ruky udělal jakési otroky prstů jeho pravé ruky. Toto divadlo bylo jen kvůli jednomu večeru, na který jsem neměla alibi, až doteď.

Každý jsme pil své kafe v kelímku a proplétali se ulicemi nočního města ke mně do bytu. Můj společník najednou zastavil u indické restaurace, kolem které jsem často chodila, ale nikdy v ní nebyla. Popravdě mě ani nijak nelákala. Raději jsem zůstávala u svých výtvorů v kuchyni nebo Enzova vaření, ze kterého jsem vždy musela vybírat maso.

„Tam mě nedostaneš," řekla jsem zabejčeně a rozhodnutě si stoupla vedle vchodu do restaurace. Indická kuchyně byla známá svým kořením, především čili. Já a čili byla asi kombinace jako já a hokej. Nešlo to nikdy dohromady a ani nepůjde, protože tyhle dvě věci jsem neměla ráda.

„Přijdeš o všechnu zábavu, fialko." Neskutečně mi vadilo, jak mi říkal fialko. Z očí jsem měla malé štěrbinky, kterými jsem se ho snažila zapálit a udělat z něho popel. „Vim, že jsem neodolatelnej, ale nemusíš mě hned slíkat pohlede." Smál se a já měla chuť ho shodit z Eifellovky dřív, než by stihl říct „Paříž". Bohužel jsem po ruce žádnou Eifellovku neměla, pokud se nepočítal suvenýr od našich na poličce plné prachu v mé miniaturní ložničce.

„Za prvý, pokud sis nevšiml, radši bych spáchala sebevraždu, než s tebou byla doopravdy. Za druhý, ještě jednou mi řekneš, fialko, budeš vypadat tak dobře, že tě ani vlastní matka nepozná přes to množství modřin, co budeš mít nejen na místě toho tvýho úšklebku. A za třetí, neser mě." Kdybych neměla fialové, ale zrzavé nebo ještě líp rudé vlasy jako oheň, lítaly by ode mě jiskry a dost možná by i něco chytlo z mého okolí. Nejlépe aby to bylo jeho černé vrabčí hnízdo, kterému něco jako hřeben a nůžky byly snad zcela cizí slova.

Namířila jsem prázdný kelímek od kafe, dneska už za jednu hodinu to byl druhý vypitý, na černý městský koš a vystřelila jako na basketový koš v NBA. V krvi jsem zřejmě ale neměla žádné geny basketbalisty, proto se můj kelímek kdysi plný života budiče jménem káva válel na zemi o několik čísel vedle, než byl jeho určený cíl. Stále s vražedným pohledem jsem zvedla kelímek a už jako zcela normální a ne bláznivý člověk jsem ho vyhodila. Jamesovo uchechtávání jsem nekomentovala, na patě se otočila a šla domů. Neměla jsem náladu na jeho namachrované, nudné a možná někdy, řekla jsem jenom možná, chytré řeči.

„A co mi uděláš, fialko? Pošleš na mě nějakýho svýho frajera?" Smál se, ruce měl ležérně zastrčené v kapsách. Prudce jsem se otočila až k němu, dívala se do jeho tmavě modrých očí s úplňkem na hladině jezera, který byly tak zvláštní a žádaly si pozornost, která jejich majiteli jen zvedala ego. Sváděly jsme souboj našich pohledů a já nehodlala dneska tuhle bitvu prohrát. Stačil mi nepříliš vydařený rozhovor s detektivkou Nerenovou, která mi nebyla nijak sympatická. Její slova se mi odrážela v hlavě jako ozvěna o stěny jeskyně spolu s pronikavě modrýma očima cizince, který zabil mého kamaráda.

„Měla by sis dobarvit kořínky, máš je už černé," ukázal na mé vlasy, které by opravdu už potřebovaly přebarvit. „A ty by sis měl možná opatřit něco k bydlení, protože u mě dneska nebudeš, pokud nemáš vlastní barák." Zněla jsem jako Medúza, která se špatně vyspala a neměla moc dobrý den. Už chyběli místo vlasů hadi a pohled, který z lidí dělal kamenné sochy. Chtěla jsem už odejít, když mě zadržela ruka, která se obmotala kolem mého pasu a nechtěla mě pustit ze sevření svého majitele.

Byl u mě blízko, až moc. Koukal se mi opět do očí, já ale tentokrát uhnula. Stáhla si do obličeje černou kapuci Enzovo mikiny a dala tak jasně najevo, že se s ním už bavit nechci. „Doufám, že ty máš pohodlnější postel, než máš ten gauč," zářivě se na mě usmál. Srovnal se mnou můj rychlý krok a šli jsme spolu dál.

Před mým bytem jsem se zastavila a hledala klíče. Strčila jsem  je do zámku, že odemknu, ale bylo odemčeno. „Vsadím se o cokoliv, že jsem zamykala." Kroutila jsem nad tím hlavou, ale otevřela dveře. James šel hned za mnou. V malinké chodbičce, ve které byl už odespaný botník a vedle něho poházené boty, bylo také ne zrovna milé překvapení.

„No to si ze mě děláš pr," ani jsem to nedořekla, protože se před námi stál ne zrovna malý chlap. Okolo pasu měl omotaný můj, ano můj červený ručník. Měřil si nás ne zrovna vlídným pohledem. „Co tady chcete?" Tohle byla poslední kapka. Skopla jsem si boty, práskla za sebou dveřmi, James sebou lehce cukl, protože jsem ho tam málem přivřela, kdyby rychle neuhnul. Bylo mi jedno, jestli si bude stará ježibaba vedle nás stěžovat, protože nikdo, natož cizí chlap, který sice vypadal jako rambo mi nebude říkat, co dělám v bytě, který patří mně.

V obličeji jsem byla rudá jako humr, který mi jako malé v restauraci, když jsme byli v Itálii, tedy moc nechutnal. Neměla jsem ani moc v oblibě mořské plody, byla jsem hodně vybíravá nejen, co se týkalo jídla, ale i lidí, které jsem si zvala domů. James se tedy pozval prakticky sám, ale na to pako za mnou jsem si mohla vytvořit extra menu, které by mi ani trochu nechutnalo.

Kdybych měla o padesát centimetrů víc, možná bych se tomu vetřelci dívala i do očí, ale bohužel mám tolik, kolik mám, a proto jsem musela zaklonit hlavu. Než jsem stačila něco říct, předběhlo mě naléhavé klepání na dveře. Odstrčila jsem svého údajného přítele blíž k té hoře svalů, abych mohla otevřít dveře. Když jsem uviděla, kdo tam stál, byla jsem na odvoz. Dnešek vážně nebyl můj den a já si přála ztroskotat jako Robinson Crusoe na pustém ostrově, ne spíš narazit do ledovce a jít ke dnu jako Titanic.