Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Nebe peklo ráj

Levou rukou jsem se rozčileně opírala o oprýskaná futra, která mě oddělovala od ještě většího problému, který se odehrával v momentálním doupěti feťáků. Tento problém se skládal z mé sestry, hory svalů u dveří v mém červeném ručníku, který budu muset vyprat nejmíň dvakrát s dezinfekcí a myslím, že to pořád nebude veškerá návštěva. Mohla jsem jen doufat, že nebudu mít pozvracenou postel jako minule. Vždy, když má nejmilovanější sestra udělala nějakou podobnou párty, nastupovala jsem do role uklízečky. Sama jsem nevěřila tomu, když jsem musela přesadit mamčin kaktus, který pojmenovala po svém dědovi – Oscar, ano tak se jmenovala tato pouštní rostlinka -, protože měl v květináči něčí večeři s odpolední sváčou. Vynechám radši i to, že mi málem Oscar uschl, když jsem se o něho starala celé léto. Naštěstí ale žije, protože to bych zase nepřežila já. Každopádně jsem dneska opravdu neměla náladu na to, abych ze sebe měla udělat zombie uklízečku a sekuriťáka, který vyhodí před barák veškeré účastníky této akce.

Teď ale přede mnou stála naše sousedka Greenová s natáčkami na hlavě, v ruce držela svojí malou čivavu a snažila se ze mě udělat neexistující hmotu, co by se před ní rozsypala v prach. Jako kdyby tato ježibaba už sama o sobě nestačila, vedle ní stála bloncka v policejní uniformě se svým opravdu fešáckým kolegou, který v ruce držel vyfasované koláčky od té nejlepší sousedky na světě, která na nás vůbec neposlala policajty, vůbec...

Unaveně jsem si promnula oči a co nejnevinněji, jak to situace dovolovala, jsem se tvářila. Pokus o tvář největšího a nejnevinnějšího andílka, který by mohl konkurovat všem svatým, mi asi moc nevyšel. V tu chvíli by vypadal i Satan jako neškodné koťátko, oproti časované bombě, která ve mně odpočítávala poslední vteřiny do svého výbuchu. Paní Greenová přerušila trapné ticho svým jindy milým hlasem, který teď rozhodně nezněl jako ráno, když mě a Jamese viděla se „líbat". Naopak, zněla jako největší harpie, které bylo dobré se vyhnout a to přímo několika mílovým obloukem.

„Po kolikáté mám opakovat, že noční klid je v devět a přes víkend v deset hodin?!" Víc nahlas by to už nešlo? Problesklo mi hlavou, když se rozkřikla na celý barák. Její květinový župan mi zvedl už tak prázdný žaludek, musela jsem zadržet nutkání běžet do koupelny, abych se nevyzvracela na poškrábanou palubku na chodbě. Musela jsem se překonat, abych nemluvila sprostě, protože teď jsem ani po ničem jiném netoužila než si pořádně zanadávat na něčí účet. Zhluboka jsem se nadechla a zpříma se chůvě tohoto baráku podívala do očí. „Je sobota, jsem unavená, ještě jsem nic nejedla, a vy si myslíte, že mám chuť se tady s váma hádat o tom kolik je hodin?! Ne, na to náladu vážně nemám. Chci si jenom dát sprchu, vyřešit rodinné záležitosti bez policie za prdelí, jasné?" Usmála jsem se zlomyslně na Karin a jejího parťáka. Zrzkovi málem z ruky vypadl nakousnutý koláček, na kterém si už pochutnával. Chtěla jsem celý tento rozhovor uzavřít, kdež to má oblíbená strážkyně strčila nohu do dveří.

„Teď ti něco řeknu já, fialko," uchechtla se a přistoupila ke mně tak blízko, že naše obličeje od sebe dělila bariéra kyslíku, která nás oddělila o pouhých pár centimetrů. V jejích čokoládových očích někdo zažehl jiskru nezkrotného ohně, který se živil jejím vztekem.  Z těch mých šlehaly blesky na míle daleko a byla jsem si jistá, že by z mé bouře vyšlo jen málo přeživších, kteří by byli i tak zranění. „Na mně si dovolat nebudeš, jsem státní orgán a za tohle a ty tvé další přešlapy, jako je třeba hulení trávy, bys mohla ze školy snadno vylítnout, nemyslíš?" Nevinně se usmála, zabodla mi prst do hrudi se svým umělým nehtem a zatlačila mě zpátky do bytu. „Ještě jednou sem přijedeme a rovnou tě sebereme. Vsadím se, že ty a ten tvůj Romeo skončíte v base natotata a nemusí to být ani za vraždu."