Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Odkdy je Einstein naživu?

„Uvidíme se v pondělí!" loučila se se mnou šéfová kavárny, kde jsem pracovala. Žádné terno to nebylo, ale potřebovala jsem peníze. Rodiče nám je se ségrou sice také posílali, ale než to došlo ze Švédska nebo odjinud k nám do Norska, chvíli to trvalo. Jako odpověď jsem na ni jen mávla a loudavým tempem jsem se vydala směr obchoďák. Má lednice už potřebovala tu jakousi spásu v podobě nějakého jídla.

Ani jsem pořádně nevnímala lidi kolem sebe. Šla jsem od regálu k regálu, jako bych byla náměsíčná. Před očima jsem stále měla obraz svého mrtvého kamaráda. Jak ho dotyčný muž táhl do auta, jako by byl pouhý pytel brambor. Zamáčkla jsem slzu a raději doplnila svůj nákup zeleninou a mou oblíbenou náhražkou za maso – tofu.

Nakonec jsem z velkého mrazáku vyndala jednu celou pikslu karamelové zmrzliny. Už jsem chtěla odejít, když na mě někdo promluvil. Zamrzla jsem v pohybu a přes úzkost v krku jsem nemohla ani polknout. Otočila jsem na muže a ženu ve středním věku a snažila se působit přirozeně a nenuceně.

„Dobrý den, paní Carnedyová," jemný chraplák v mém hlase byl jasně patrný a nervózně jsem mačkala lem pravého rukávu od mikiny v dlani. Dala jsem zmrzlinu do košíku a střetla se poté s pohledem milující matky mého nejlepšího kamaráda.

„Ahoj, Ashley. Neozval se ti náhodou Enzo?" Její blonďaté vlasy byly proseté malými stříbrnými pramínky, jako kdyby přes noc zestárla o deset let. Enzova mamka byla snad ta nejupravenější žena, jakou jsem kdy potkala. Vždy vypadala úžasně, akorát teď už neměla zadělané stejné černé kruhy pod očima, jako jsem měla já. Chvíli mi trvalo, než jsem ze sebe dokázala vysoukat nějakou smysluplnou větu.

Než jsem odpověděla, přela jsem se sama se sebou a čas běžel. Mezitím se ke své manželce vrátil pan Carnedy s masem, které vzal z mrazáku hned vedle. V jejich nákupním košíku jsem viděla Enzovo oblíbené chipsy – česnekové. Ty já přímo nesnášela. Vždy si ze mě utahoval, že jsem upír a proto nejím ty jeho „výborné" chipsy. Strach z pravdy mi obemkl hrudník, že jsem skoro nemohla dýchat.

„Ne, nevím. Nic mi nenapsal," hlas se mi neskutečně třásl a já se bála, aby mou lež neprokoukli. Neskutečně jsem se bála, nakonec mě ale zachránil telefon, který se dožadoval mé pozornosti. Paní Carnedyová se na mě nedůvěřivě podívala, přesto mě potichu opustila a nechala si v klidu vyřídit telefonát s mojí drahou sestrou.

„Ahoj, nemůžu u tebe bydlet?" Ozvalo se z mobilu, zatímco jsem u pokladny vykládala svůj nákup na pás. Měla jsem chuť jí to rovnou položit. Možná jsem to ani neměla zvedat. To, co udělala posledně s těma drogama, mě pořádně nakrklo a pořád jsem se kvůli tomu zlobila.

„Děláš si srandu?!" Křikla jsem do telefonu a snažila se v batohu najít peněženku. Obočí jsem měla svraštěné k sobě a vztekle jsem uklízela věci do starého batohu, když jsem zaplatila a našla svou kartu.

„Hele víš co, zavolám ti večer, teď na tebe nemám čas." Zavěsila jsem a celá brunátná jsem naštvaně vyšla z obchodu. Ulevilo se mi, když jsem se dostala na čerstvý vzduch. Viděla jsem rudě a měla chuť svou sestru zaškrtit, ale pak jsem si vzpomněla na toho Einsteina, který u toho včera v noci byl se mnou. Pokud jsem chtěla někoho zkopat do malilinkaté kuličky, on byl první na řadě. Ty jeho řeči se opravdu poslouchat nedaly a představa, že s ním mám dneska večer sdílet prostor v tom malém obýváko-kuchyni, se mi dělalo špatně.

Vítr mi cuchal ještě pořád fialové vlasy, které jsem si hodlala co nejdřív obarvit zpět na svou přírodní barvu – černou. Až moc mi připomínaly Enza a to, jak mi málem z mých vlasů udělal dredy. Ta vzpomínka byla radostná, ale přesto mě zabolelo u srdce, protože jsme si byli opravdu blízcí. Litovala jsem toho, že náš poslední rozhovor dopadl tak, jak dopadl.

Zdrceně jsem si prohrábla pravou rukou fialové mikádo a opřela se o nejbližší zeď domu, kterou jsem měla po své pravé straně. Telefon mi vyzváněl, já ho ale ani nebyla schopná vyndat z kapsy. Stekla mi po tváří jedna slza a na to hned druhá. Setřela jsem je hřbetem ruky a popotáhla.

Do svého malého bytu jsem to neměla daleko, přesto se mi cesta zdála nekonečná. Chtěla jsem slyšet jeho hlas, bezstarostný smích a vidět ten šťastný výraz, když mě (zase) porazil ve formulích, které jsme téměř pořád hráli. Teď bych dala cokoliv, abych se s ním mohla koukat na Jamese Bonda, nebo-li na agenta 007, který mě nikdy moc nebavil. Ráda bych mu vynadala za to, že koupil špatnou zmrzku, ačkoliv to nebyla pravda a pak bychom se společně smáli celý den.

Ani nevím, jak jsem odemkla dveře, ale sklouzla jsem po nich dolů na studenou palubku a brečela. Slzy jsem utírala do rukávu od košile, vzlyky se nesly celým bytem a nákup ležel vedle mě na zemi.

Venku se spustilo přímo psí počasí. Vítr lomcoval s větvemi stromů, déšť bubnoval na okenní tabulky a mé srdce se tříštilo na malé kousíčky. Telefon mi opakovaně vyzváněl a vše to padalo do hlasové schránky. Nijak jsem to příliš neřešila, protože jsem byla obklopená pouze vzpomínkami na svého kamaráda z dětství.

Chtěla jsem, aby tady byla mamka. Neviděla jsem ji už ani nepamatuju, protože když jsem nastoupila na vejšku, rozhodli se s taťkou cestovat, jako když byli mladí a nestihli všechny vysněné zastávky, které chtěli navštívit. Seděla jsem dál na podlaze a vzpomínala na dětství a omlouvala se Enzovi, že jsem po něm tak vyjela.

Prohrábla jsem si ještě jednou vlasy a šla jsem uklidit nákup, než by se mi zrmzka roztekla. Nandala jsem si jí trochu do misky a zbylé suroviny uklidila. Seděla jsem na rozvrzaném gauči a projížděla nepřijmuté telefonáty. Mezi nimi byla především má otravná a stejně paličatá sestra, poté číslo paní Carnedyové a ještě jedno neznámé. Enzovo mamce jsem dneska už čelit nedokázala a to ztřeštěné fialové pako, kvůli kterému jsem musela jít na výslech, jsem nechtěla nějakou dobu slyšet.

Když někdo zazvonil, šla jsem otevřít s poloprázdnou miskou karamelové zmrzliny. Ve dveřích stál génius, který nám oboum vymyslel toto alibi. Bez jakéhokoliv pozdravu jsem ho vpustila do svého království a sama šla zpět na gauč, kde jsem koukala do blba.

„Co se tváříš, jako by ti uletěly včely?" Zeptal se a já po něm jen hodila nevrlý a ne zrovna milý pohled. Položil mi ruku na rameno a jemně ho stiskl. Jen jsem ji setřásla a odsunula se od něho na druhý konec pohovky, která nebyla nijak velká.

„Nešahej na mě." Zavrčela jsem jako vzteklý vlčák, kterého jsem často vídala s jedním mužem na ulici. Vypadal, že by pokousal nejraději celý svět a to bych já jako pes také měla v plánu. Přisunul se ke mně blíž a na truc mě otočil směrem k němu a držel mě za bradu, abych se mu dívala do očí.

„Proč seš na mě tak hnusná?" Zeptal se, ale já neodpověděla. Jeho oči byly stejně temné jako minulou noc a jediné světlo poskytoval jakýsi měsíc, který se na jeho zvlněné hladině emocí odrážel. Neměla jsem žádný důvod se mu zpovídat a jen jsem se dál snažila rozeznat jeho emoce v temných vlnách jezera, které je dobře skrývaly.

„Nejsem robot, takže hold budu taková, jaká budu chtít. Nepotřebuju tě mít jako svůj vlastní stín." Odpověděla jsem jedovatě a otočila se k němu zády. V obýváku svítila jen jedna lampička, ale já se i tak propadala do temnoty viny, strachu a ještě většího strachu ze ztráty blízkého člověka.

Tiskla jsem si nohy k tělu, když se bytem rozlehl zvonek. Prudce jsem se otočila a tázavě se na Jamese podívala.

„Kdo to je?" Zeptal se a už se zvedal z rozvrzaného gauče. V očích se mu odrážela zvědavost malého dítěte, které  toužilo po nových znalostech. Než by stihl vymyslet nějakou praštěnou teorii, raději jsem vstala a po cestě ke dveřím mu odpověděla.

„Ty jsi tady Einstein, který vstal z mrtvých." Pokrčila jsem rameny, přesto jsem byla také zvědavá. Než jsem stihla otevřít, chytl mě za ruku a propletl si se mnou prsty. Protočila jsem očima a naproti nám už stál muž a žena.

Oba měli policejní uniformy. Ztěžka jsem polkla, ale pozvala je dál. Rozsvítila jsem velké světlo, zavedla je do obýváku a křečovitě jsem držela ruku Jamese. Doslova jsem ji drtila, ale nic nenamítal. Očekávala jsem to nejhorší, - že nás přišli zatknout kvůli neoznámení vraždy. Seděla jsem jako na trní, dokud z nich nevypadl pravý důvod jejich návštěvy.