Život je hazard [OPRAVUJE SE]

Voněla po růži

Myšlenkami jsem byla jinde, než bych měla být. Neustále se stáčely směrem ke klukovi s havraními vlasy, které mohly sloužit jako hnízdo. Jeho noční hladina jezera s úplňkem, za níž mi dovolil nahlédnout, když jsem ho dobrovolně políbila, byla jakási opona, jež ho chránila. Nevěděla jsem, co to do mě vjelo a proč jsem to vlastně udělala. Každopádně to mělo ten efekt, že ke mně James nepřivázal desetikolové závaží k noze během naší plavby ke dnu. 

„Ehm, vnímáte, slečno Smithová?“ luskla mi před obličejem prsty detektivka Sheila Nerenová. Vypadala nevyspale, oranžové kudrnaté vlasy neměla upravené na rozdíl od našeho prvního setkání. I pouzdro s pistolí, které měla zavěšené kolem hrudi, jí moc nesedělo. Působilo to, jako by jí někdo narychlo zavolal, ať přijede a zároveň s sebou sebere i nás dva. Pomačkané rukávy bílé košile jedině potvrzovala mé tvrzení. Možná si právě před chvílí dávala šlofíčka nebo večeři, kdo ví. Pochybuju, že zrovna mně by se svěřovala.

„Promiňte. Říkala jste něco?“ zeptala jsem se nervózně. Prsty se mi lehce třásly, jak jsem byla celá nesvá ve výslechové místnosti, když mě kdykoli mohli zavřít. Nelíbilo se mi tady sedět, ani trochu. Sheila si unaveně promnula kořen nosu, ale dala se do vysvětlování situace, proč tady vlastně jsem. „U lesa za městem jsme našli mrtvolu. V kapse měla kapesní nůž, kterým byl zavražděn Lorenzo Carnedy. Potřebujeme vědět, jestli jste ho neznala.“ Z černých desek přede mě položila fotku modroočka. Jeho tělo bylo celé bílé, nafialovělý krk a vytřeštěné jasně modré oči. Přesně tak jsme ho s Jamesem v domněnce, že ho nikdo nenajde, zakopali kousek od velkého mraveniště na kraji lesa.

„Měla bych ho znát?“ zvedla jsem pohled od ne moc vábné fotografie mrtvého muže ve špinavém obleku. Žádnou odpověď jsem ale nedostala. Aspoň ne takovou, jakou jaká by mi prozradila, jak hodně špatně na tom jsem.

„Podívejte se prosím pozorně.“ Bundu jsem si k sobě přitáhla ještě víc, jelikož mi po zádech stékaly studené kapičky potu, ze kterých mi naskakovala husí kůže. Strom strachu měl už své květy dávno odkvetlé, namísto nich se v mém podvědomí vyjímaly rudé plody, jež připomínaly nejen vzhledem, ale i chutí krev. Poposedla jsem si na židli, načež jsem se opět zadívala na fotografii s tím, že přemýšlím. „Neznám ho.“ Odsunula jsem ji k Sheile, která si ji uklidila do desek. Něco si poznamenala, ale nedávala na sobě nic znát. Její kamenný výraz jsem jí záviděla. Bála jsem se. Každým okamžikem mohla vynést můj ortel smrti. A to vše jen kvůli jedné pitomé noční procházce, kdy jsme modroočka viděli. On po nás šel, aby se nás zbavil. Namísto toho jsme se mi dostali do pořádně husté břečky, ze které nevedla žádná úniková cesta, nebo jsem o ní aspoň nevěděla.

„Na jeho obleku byly nalezeny dva druhy DNA. Dva lidé ho pohřbili a zakopali kousek za městem na místě, kde chodí málo lidí, ale zná to tam málo kdo.“
„Co tím naznačujete?“
„Jen to, že jste měla motiv zabít Lorenza Carnedyho, jeho vraha, jehož jméno ani identitu zatím neznáme. Jestli budete mít něco společného s jednou z těch dvou vražd, doporučila bych vám sehnat si advokáta, jinak vám bude nějaký přidělen.“ Nasucho jsem polkla. Strach s úzkostí mi obmotaly hrdlo tak silně, že jsem nemohla mluvit. Odkašlala jsem si, abych byla schopná vůbec něco říct. Nevěděla jsem, jak reagovat, proto jsem jen slepě přikývla. Měla jsem pocit, že bych teď nedokázala stát ani na vlastních nohách, jak se mi museli třást. Srdce běželo maraton, který jsem rozhodně nemohla přežít. Trhaně jsem se nadechla, jen abych si vyslechla další informace o této strašné situaci.

„Sejmeme vám otisky. Pokud se nebudou shodovat s těmi na černém obleku, budete pro zatím čistá.“ Položila přede mě krabičku s černým polštářkem, do kterého jsem postupně namočila všech pět prstů. Ruce se mi třásly. V hlavě mi zněla siréna na poplach, já ale nevěděla, co dělat. Byla jsem v tom namočená až po uši. Teď by mi nepomohli ani svatí, kdybych na ně věřila. Vlhčeným ubrouskem jsem si očistila prsty od černé barvy. Věděla jsem, že najedou jak mé, tak Jamesovo otisky. Byli jsme nahraní. Provaz, na kterém jsme měli balancovat, se pod naší váhou přetrhl a my se řítily střemhlav dolů do temnoty.

„Ještě něco, nebo už můžu jít?“ ukázala jsem na dveře, jež hlídali dva policisté. Zrcadlová stěna za Sheilou mi ukázala, že se ze mě jednou stala troska, a pouhý make-up to nespraví. Neměla jsem sílu ani chuť se sesbírat. Proč taky? Bylo jasné, že jsem v háji zeleném, odkud se nedostanu bez soudu ani advokáta, kterého jsem si nemohla dovolit, aniž bych to řekla našim.

„Kde jste byla ve středu v noci mezi desátou a dvanáctou večer?“
„Byla jsem s Jamesem.“ Neměli jsme nic domluveného, kde jsme byli nebo co dělali. Jen jsem doufala, že jsem si teď nepodepsala přímou jízdenku do vězení. „Našli jsme mobilní telefon vraha vašeho kamaráda. Pokud bychom na něco přišli, ozveme se vám. Buďte nadále k dispozici.“ To bylo to poslední, co si pamatuju v jasných barvách. Pak už mám v mlze celou cestu do Jamesova mustanga.

Celá jsem se třásla. Zuby mi drkotaly a ani topení nepomohlo, ačkoliv bylo zapnuté na plno. „Řekni prosím něco.“ James se tvářil ustaraně. Zastavil před mým bytem, ale ani jeden z nás nevystoupil. „Jsme v záhonu plném trnitých růží, odkud se dostaneme jen těžko.“

Po tváři mi stekla slza. Následovala ji hned druhá a třetí. Přes líce mi stekli až na klíční kosti, kde mi začaly smáčet bundu. Umělec vedle mě se ke mně nahnul a palcem setřel slzy. Přestala jsem se slepě dívat před sebe, ale podívala se jemu do očí. Odrážel se v nich můj strach, úzkost, samota. Nic neřekl, jen si mě k sobě přivinul co nejblíž, jak jen to malý prostor v autě dovoloval.

„Hlavně mi tady nevybreč celé moře. Nerad bych své životní dílo lovil jako nějakou rybu na návnadu a tahal z vody,“ zašeptal do mých vlasů. Uchechtla jsem se, odtáhla, ale stále zůstávala v autě.

„Co se tak koukáš?“
„Voníš stejně jako ona.“
„Jako tvoje bývalka? Žádná drahá voňavka to neni. Je úplně obyčejná.“
„Ne, jako ona ne,“ na moment se odmlčel, aby se mi zpříma zadíval do očí. Za optimistickou oponou se schovávala bolest, strach, zničené srdce. „Rozdrtila mi srdce na prach. Opustila nás, když mi bylo pět. Její vůni ale nikdy nezapomenu. Milovala auta, pěstovala rudé růže a voněla po nich.“ Pořád jsem to nějak nechápala, ale byla jsem zvědavá, jako malé štěně, které se nepoučí, dokud to nevyzkouší. Palcem mě hladil po tváři. Nevím, jestli se snažil uklidnit mě nebo sebe. „Kaštanové vlasy nosila většinu času v drdolu, tak mi to aspoň říkal táta. Mamka se na nás vybodla, když měl táta dluhy v hazardu. Starala se o mě babička, než se dal táta dohromady. Od třinácti se to auto snažím dát za pomoci taťky do pořádku. Já vím, bylo mi teprve pět, nemůžu si to tolik pamatovat, přesto.“

Už to nedokončil, nemohl. Viděla jsem mu to na očích. Nic jsem neřekla, jen spojila naše rty v jedny. „Nemám na tom krátkém seznamu věcí, co chci za poslední dny stihnout, tě zradit,“ pokusila jsem se o jakýsi úsměv. „Vzala mi otisky, nevěří mi. Bude to jako v tom snu. Zabásne mě, naši s Elis se na mně budou koukat jako na vyvrhela rodiny a ty,“ odmlčela jsem se, protože bylo těžké to vyslovit nahlas. „Budeš s Karin. Šťastný konec pohádky,“ řekla jsem ironicky. Najednou mi připadalo, jako bych byla až moc zranitelná. Veškerý vzduch v autě musel dojít, protože jsem si připadala jako ryba na suchu. Otevřela jsem dveře, vystoupila do temné noci a vydala se ke vchodu.

Za sebou jsem uslyšela dusot nohou. Odemykala jsem, když si mě k sobě James přitáhl do objetí. „A zase ten den nebyl zbytečnej. Něco vymyslíme, fialko. Co si takhle dát jednu partičku?“ zamumlal do mých vlasů. „Až budeme doma, tak si nejdřív zapálim a pak jdu spát. Jestli chceš, můžeš si dát partičku s kámoši Elis, protože je tam zase párty.“

Ukázala jsem na okna od mého bytu, kam se sestra bez dovolení vetřela. Svítilo se tam jako na majáku. To bude zase noc, pomyslela jsem si, protože dneska jsem neměla sílu vyhánět opilé teenagery z bytu, ani uklízet květináč mrtvého Oscara od zvratků nebo snad třeba vyvětrat smrad, který tam dozajista bude. James se rozesmál, nevím, co mu na tom přišlo vtipnýho, ale pak najednou vykřikl do noci. „Ať jde policie někam! My se totiž nikdy nevzdáme!“

„Neřvi tady.“
„Proč? Maj tady snad tajný agenty od FBI nebo CAE?“
„Maximálně tak ve výslužbě. A kdo pak komu dělá ostudu.“ Na to se jen rozesmál. Kroutila jsem nad ním nevěřícně hlavou. Aspoň mě bez protestů následoval do bytu, kde se konala snad kalba měsíce. Věřte nebo ne, byla jsem zralá na odvoz. Přesto hned po jedné zasloužené cigaretě jsem to zalomila u sebe na posteli v šatech i botách na podpatku. Byla jsem hotová. Hlasitá hudba a stěžování ježibaby odvedle jsem přenechala Jamesovi, protože já se nacházela mimo svět, kde na mě čekala policie. Místo toho jsem byla na snovém koncertu Eminema, kde nevím proč repoval s králíkem, seděl na jednorožci a vykládal něco o tom, že si to mám konečně přiznat. Já ale nevěděla co.