přichází zima. | Calin

michaela

,,Michaela, dvacet dva let," řekla jsem nahlas, když jsem vyťukávala údaje na Tinderu. Je to hloupost, stejně jako všechny seznamky, ale až k tomuto mě dohnala samota a nuda. Dva pocity, které by se nikdy neměly potkat.

,,Myslíš si že ti to pomůže?" zasmála se Diana. Ta o mých plánech ví už nějakou dobu dopředu.

,,Já ale nepotřebuju pomoct, dělám to ze zajímavosti," protočila jsem očima a pokračovala ve vyplňování údajů.

,,Jo, jen tak ze zajímavosti, jen tak po tom, co ztratilas nějakýho nabíječe, si založíš Tinder a pujdeš na lov," řekla sarkasticky a mobil mi sebrala.

,,Hej!"

,,A máš to smazaný. Vyser se na to, jsou tam pěkní debilové a úchyláci, to ti za to nestojí. Radši se obleč a běž je hledat ven. To máš aspoň jistotu že víš koho potkáš," hodila mobil zpátky na postel a já měla možnost přemýšlet. Možná to byla blbost, která zanikla dřív než vznikla, ale třeba by to byla cesta k životní lásce.

Tohle v dnešní době lidi chtěj. Ideálního chlapa, co si svajpnou na tinderu, se kterým budou mít velkou rodinu a psa a kočku a dvě blonďatý děti. No jestli by mělo mít moje dítě geny po mně, blonďatý opravdu nebude.

Lidi jdou po dokonalosti. Dokonalosti vzhledu, povahy, vztahů. Co je vlastně dokonalý? Prakticky to, co nemáte. A jak mít to co nemáte? To ani nejde, v tom je ten paradox.

A jestli je jedna věc, co vím jasně a přesně, je to to, že můj život, ani život lidí v mým okolí, nikdy dokonalej nebude.

,,Fajn no. Tak díky. A neříkej klukům nabíječ, je to divný," zasmála jsem se a šla se přesvléct. Tak nakonec opravdu do ulic vyrazím.

,,Proč ne? Na co jinýho ti kluci jsou. Buďto tě nabijou nebo dobijou."

Když jsem se oblékala do zimního oblečení, docházelo mi vlastně jaká kokotina to byla. Na co Tinder, ještě by mě tam někdo poznal z okolí a byla bych pro smích. Navíc nikdy nevím, kdo to vlastně je. A zas tak pěkní kluci tam nejsou.

,,Kam jdeš?" zasmála se Diana. ,,Opravdu jdeš teď ven hledat toho pravýho?"

,,Nejdu hledat nikoho, jdu se jenom projít," usmála jsem se a natáhla jsem se pro kabát pověšený na mých dveřích. Je chladno. Teď je pravý listopad, stromy jsou skoro zbavené listů a sluníčko se na nás neusmálo dlouho. Vzala jsem si kabelku a vyšla z bytu ven.

Sice foukalo, ale nebyl to ten ledový vzduch. Ani jsem nevěděla kam půjdu. V Brně je míst hodně, ale většina z nich nemá to pravé kouzlo zrovna v tuto dobu. Nejradši bych, aby bylo celý rok léto a pak dva týdny zima, aby byl Nový rok, Vánoce a sníh.

Nemám zimu ráda. Nemám ráda tu brzkou tmu, nebo tmu zrána. Chybí mi nošení sukní a kraťasů, to je dávno pryč. Hlavně už není tolik akcí, jako v létě. Není to tak, že bych v létě někam často chodila, jde spíš o to, že nemám jak se rozptýlit, zrovna teď.

Šla jsem si sednout na zídku na Petrov, kde mám rozhled nad celým jihem Brna. Měla jsem s sebou ledové kafé z domova, které avšak nebylo ledové, ale spíš takové vlažné, aby mi neumrzly ruce.

Tady jsem chodívala s Tomášem. Tohle je terapie, abych na něj zapomněla. Z míst, kde jsme spolu byly a z věcí, co jsme spolu dělali, si chci udělat nové vzpomínky. Třeba i s novýma lidma. Hlavně abych na něj už nemyslela. Myšlenek si v mojí hlavě zasloužil už dost.

,,Ježiš čau Míšo, co tady děláš? Ještě sama," ozval se hlas za mnou. A já si chtěla ten klid sobotního podvečera užít sama. Když nechodím do školy, nebo se do ní doma neučím, chci být sama.