Na život a na smrt: Spáleniště [TST Fanfiction]

Kapitola 1.

O 6 hodin později...

Nevím, jak dlouho jsme letěli. Většina Placerů včetně mě v průběhu letu usnula. Vzbudila mě až Teresa, která se mnou zatřásla. ,, Vstávej, Avo! Rychle! Musíme jít!"

Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se sotva postavila na nohy. S Teresinou pomocí jsme seskočila z vrtulníku. Nohy se mi zabořily do písku. Jeden z vojáků mě popostrčil: ,, Rychle! Běžte!" zakřičel a popadl vysílačku z vrtulníku. ,, Potřebujeme posily! Máme tu žrouty!"

Rozeběhla jsem se za ostatními směrem k budově. Vítr foukal tak silně, že jsem si musela zakrýt oči, aby se mi do nich nedostal písek.

Až když jsem pod nohami ucítila tvrdou zem, jsem se zastavila. Očividně jsem nebyla jediná, komu to, co jsme uviděli, vyrazilo dech. Ocitli jsme se v obrovské budově plné blikajících světel a pobíhajících vojáků.

Nejspíš bychom byli schopni stát tam klidně půl hodiny, kdyby k nám nepřišel muž v uniformě. Pobídl nás, abychom šli za ním.

Dovedl nás do malé místnosti, a se slovy ,, Počkejte tady," odešel.

Minho si sedl na zem a zády se opřel o stěnu a my ho napodobili.

Chvíli jsme jenom tak mlčky seděli, dokud se znovu neotevřeli těžké kovové dveře, ve kterých se tentokrát objevil muž v šedém svetru a černém kabátu. ,, Tak co, jste v pořádku?" otázal se.

Rychle jsme se postavili na nohy a přešli ke dveřím. ,, Promiňte ten zmatek," pokračoval, ,, měli jsme trochu na pilno."

,, Kdo jste?" zeptal se Thomas.

,, Důvod proč jste ještě na živu. A chci to tak udržet dál. A teď pojďte se mnou. Dáme si vás do pořádku." A vydal se pryč.

Nechápavě jsme se na sebe podívali, ale i tak jsme ho následovali. ,, Můžete mi říkat pane Jansone," říkal, když jsme procházeli něčím, co mi připomínalo sklad. Všude byli pracovníci a vojáci. ,, Vedu to tady. Pro nás je to útočiště. Bezpečí před hrůzama tam venku. Vy byste to měli považovat za zastávku. Za takový dočasný domov."

,, Takže nás vezmete domů?" ozval se znovu Thomas.

,, Ano, svým způsobem," oznámil Janson. ,, Bohužel tam, odkud jste přišli, toho už moc nezbylo. Ale našli jsme pro vás místo – uprchlický tábor mimo spáleniště, kde vás ZLOSIN už znovu nenajde. Co na to říkáte?"

,, Proč nám pomáháte?" zeptal se tentokrát pro změnu Minho.

,, Řekněme, že svět venku je dost divoký místo. Životy nás všech visí na vlásku. To, že jste dokázali přežít virus erupci, je největší naděje na přetrvání lidstva. Naneštěstí to z vás dělá i cíl, jak jste si už jistě všimli."

Mezi tím jsme došli k dalším dveřím, před kterými jsme zastavili. ,,Za těmi dveřmi začíná váš nový život." Přejel kartou přes elektronický zámek a dveře se otevřely. ,, Hezky popořadě, teď něco uděláme s tím zápachem."

Dva vojáci dovedli mě a Teresu do koupelen, kde bylo několik sprch a na lavici, která byla v rohu, leželo nové oblečení. Sundala jsem ze sebe špinavou košili a roztrhané kalhoty a pustila na sebe horkou vodu.

Byl to příjemný pocit se po tak dlouhé době konečně normálně umýt, jenže události, které se stali za posledních osmačtyřicet hodin, mi nedovolily si tuhle chvíli vychutnat.

Když jsem se oblékly a daly trochu do pořádku, přišly na řadu testy. Ujala se mě mladá žena v bílém plášti. Odebrala mi krev, zkontrolovala tlak a srdeční tep a píchla mi nějakou injekci.