U snídaně Rebecca pozorovala Lupina. Nepovídal si se svými kolegy, ani nejedl, jen čas od času usrkl čaj. Byl bledý a myšlenkami utíkal jinam. Rebecca věděla, že to nesouvisí s jeho vlčí náturou, měla totiž perfektní přehled o tom, kdy bývá úplněk a nov. Teď bylo mezidobí, kdy by měl mít zdravější barvu a hravější náladu. Přála si zbavit Lupina všech starostí, smést je z jeho beder jako smítka prachu.
,,Co ty si o tom myslíš, Becco?" ozval se hlas.
,,Hm?" pohlédla na své kamarády.
,,Co si myslíš o těch mozkomorech? Jsou k něčemu, když se tak snadno dostal do hradu?"
,,Já... Já nevím. Nejspíš jsou zbyteční," odvětila a čekala, jak kamarádi zareagují. Všichni souhlasně pokývali hlavami. Natočila se zpět ke stolu profesorů a jejich pohledy se setkaly.
Rebecca v první chvíli chtěla uhnout pohledem, ale nakonec se překonala a její oči zůstaly upřené na Lupina. Nahnula hlavu na stranu a posmutněle se usmála na znamení, že vidí, že se Lupin trápí a že by ho ráda potěšila, ale neví čím. Lupin se skoro-usmál a kývl hlavou, že rozumí a děkuje.
Rebecca byla silně frustrovaná. Zhluboka se nadechla nosem, napřáhla hůlku, vyslovila zaklínadlo... a nic. Claire, která stála naproti ní a měla se bránit, jí věnovala soucitný pohled. Musím se soustředit, musím se soustředit, opakovala si v hlavě - a vůbec se nesoustředila.
,,Pohyb hůlkou ujde, slečno, ale musíte mít jiný postoj," řekl Lupin a zamířil k ní. Becca svěsila hůlku a podívala se na svého profesora skoro až smutně a odevzdaně. Rebecca nebyla spokojená, patřila do Havraspáru, byla její povinnost zvládat učivo perfektně a bez potíží. Stoupl si vedle ní.
,,Narovnejte se v zádech, jednu nohu dopředu, abyste neztratila balanc," instruoval ji a Rebecca automaticky plnila jeho rozkazy. A pak... Jemně ji chytil za zápěstí a donutil ji, aby napřáhla ruku vpřed. Zadržela dech. Ten dotek jí způsoboval, že celou její rukou se rozputovalo mravenčení a doběhlo přes rameno, skrz hrudní koš až k jejímu srdci. Aniž by cokoliv řekla nebo udělala, z její hůlky vytryskl proud třpytivých hvězd. Claire překvapeně vypískla, ale když se hvězdy rozletěly ke stropu, zahihňala se.
,,Máme tady oslavu," zavtipkovala její kamarádka.
Rebecca se nesmála, nejistě otočila hlavu Lupinovým směrem. Ten nesměle sklonil hlavu, pustil její zápěstí a řekl: ,,Nejspíš se soustředíte na nadcházející hodinu astronomie, proto místo útoku na slečnu Hobbesovou tvoříte souhvězdí zimní oblohy," zalhal Lupin, aby zachránil situaci.
Hodina skončila, všichni zamířili do astronomické věže. Rebecca však nedokázala učinit krok ke dveřím. Když Beccu míjela Claire, řekla jí: ,,Zaberu ti místo, budeme sedět spolu, jo?" V kamarádské řeči to znamenalo: Zůstaň tu, jak dlouho uznáš za vhodné, kryju ti záda.
,,Děkuju, Claire," odpověděla Becca a pohladila ji jemně po rameni.
Osaměli. Rebecca se otočila směrem k Lupinovi, který stál u své katedry a prohlížel si nějaký pergamen. ,,Potřebuji radu, slečno," pravil, aniž by na ni pohlédl.
,,Ano?" Rebecca popostoupila blíž k němu.
Lupin stále hleděl na ten kus pergamenu, dlouho mlčel, než znovu promluvil. ,,Představte si, že váš nejlepší přítel vás zradí tím nejhorším možným způsobem..."
Rebecca si to představila. ,,Ano?" Tímto slůvkem mu dala najevo, že může pokračovat, protože už tu představu má ve své hlavě.
Lupin si povzdechl. ,,Co byste dělala, kdybyste zjistila, že váš nejlepší přítel vás ve skutečnosti nezradil a vy jste mu celou dobu křivdila?" zeptal se Lupin. Rebecca se zamyslela. Dokázala si představit tisíce způsobů, co dělat, jak se chovat a co říct. A vybrala si tu nejjednodušší a nejopravdovější cestu.
,,Omluvila bych se mu a nabídla mu znovu své přátelství," odpověděla.
Remus Lupin vzhlédl k Rebecce. Zamyšleně se zamračil, následně se jeho čelo narovnalo a pak se úlevně usmál. ,,Jsem to hlupák, to je vlastně jediná správná možnost."
Rebecca přikývla. ,,Všechno jde napravit," ujistila ho. Remus Lupin měl díky této dívce pocit, že možná svět není nehostinné místo. Díky Rebecce měl pocit, že nemusí být všechno jen složité a smutné a zdrcující. Zvedl ruku a mávl s ní, dveře od učebny se zabouchly. Obešel katedru a rychlým, odhodlaným krokem zamířil k Rebecce.
,,Děkuju," řekl jí těsně předtím, než ji pevně objal. Rebecce se všechna slova vygumovala z hlavy, když vpadla do jeho náruče. Zavřela oči a rukama se k Lupinovi tiskla. Přála si v jeho náruči zůstat, zabydlet se tam, být s jeho hřejivým tělem navždy spojena.
,,Děkuju," zašeptala nakonec a přitiskla svou tvář k jeho hrudi. Nikdy si neuvědomila, jak příjemná je látka, ze které se vyrábí košile.
,,Tak co, už mi o tom povíš?" zeptala se Claire, když si obě dívky četly, každá ve své posteli.
Rebecca na ni pohlédla, chtěla se nejdřív zeptat, co myslí, ale hned pochopila. Poznala ten potutelný úsměv na tváři své kamarádky. ,,Není nic, co bych k tomu mohla povědět," řekla skoro až lítostivě Rebecca.
,,Ale poznala jsem to správně?" vyptávala se Claire. Nemohla jmenovat, kolem byly další havraspárské dívky.
,,Ano, poznala jsi to správně," ujistila ji Rebecca. Jedna část její duše se bála, že ji Claire odsoudí nebo se jí vysměje. Claire se ale přívětivě usmála.
,,Už jen pár týdnů, Becky. Třeba už se ti tvůj budoucí osud vyjevil," pravila.
Rebecca se usmála, ale její srdce obýval stín. ,,Kéž bys měla pravdu, Claire," zašeptala.
