Únorová země voněla vlhkostí tajícího sněhu a probouzející se půdy. Rebecca kráčela lesem a usmívala se, aniž by k tomu měla důvod. Doufala, že letos zima pomine brzy. Zároveň se jara bála, s jarem se blížil i konec školního roku. Za čtyři měsíce opustí Bradavice a už nikdy neuvidí Lupina. Jaká nespravedlnost! Proč ho musela poznat tak pozdě? Proč neměli šanci se potkat dřív, jinde, jinak? Rebecca se s tím snažila smířit, psychicky se připravit na odchod, ale nešlo jí to. Už teď se jí po něm stýskalo, a to ještě v Bradavicích studovala.
,,Měla byste poslouchat svou matku a její rady," ozval se za ní hlas. Rebecca se k Lupinovi otočila s nevyslovenou otázkou v tváři. Jemně se pousmál, ale nikdy by jí neřekl, že mu její zmatek připadá roztomilý. ,,Jistě vás varovala, abyste nechodila do lesa sama. Je to nebezpečné. Pokud jdete za babičkou, měla byste jít delší pěšinou kolem lesa."
Teprve nyní Rebecca pochopila. Jeho poznámky odkazovaly na známou pohádku o děvčeti v červeném čepečku. Musela se tiše zasmát. ,,Já se ale vlka nebojím."
,,Měla byste," řekl a přistoupil blíž k ní. Opíral se o hůl. Rebecca mu věnovala soucitný pohled.
,,Domnívám se, že bych vám lehce utekla," řekla, ale rozhodně si ho nedobírala. Tentokrát Lupin popostoupil tak blízko, že se skoro jejich těla dotýkala. Rebecca ucítila jeho horký dech na tváři, když šeptal: ,,Chcete se vsadit?"
Zavrtěla hlavou a sklopila zrak. ,,Vím, prohrála bych. Jen mě trápí, jak jste vždycky zřízený."
Lupin na to nic neodpověděl, nejspíš přemýšlel, co by bylo vhodného říct a co už vhodné není. Rebecca vzhlédla a zadívala se mu do očí. ,,Nebojím se vlka, bojím se o vlka."
Na Lupina padla tíha celého světa. Sklonil hlavu a své čelo opřel o její rameno. Rebeccu to vůbec neznepokojilo, naopak z ní spadl všechen strach. Byl tak blízko, cítila vůni kopřivového šampónu a Lupinův pot, a tato důvěrná vůně ji uklidnila. Její nos rozhodl, že tuto pozoruhodnou osobu, bude mít Rebecca ráda. Spíš ji v tom ujistil. Možná tam stáli pár vteřin, možná celé minuty, když se Rebecca konečně odvážila Lupinovo tělo obejmout svými pažemi. Cítila, jak jeho napjaté tělo pod jejím dotekem upadá do příjemně vláčného stavu. Lupin se naprosto poddal jejímu objetí. Oddaně vpadl do náručí a tiskl se k Rebecce, jako kdyby neexistoval okolní svět, pravidla, normy, škatulky.
,,Ať to nikdy nekončí," vydechl tlumeně.
Jako v mrákotách se s ním rozloučila. Jako v mlze bylo vše, co následovalo po jejím návratu do hradu. Jediný skutečný svět byl v Lupinově přítomnosti. Vysvlékla si kabátek a přitiskla se zády ke stěně dívčích ložnic. Bohové, tolik si přeju, aby mě měl rád, pomyslela si. Merline, dej, ať se mi to jen nezdá.
,,Co ti je?" zeptala se Claire, která si skládala do skříně nově vyprané oblečení.
,,Ale nic," pravila Becky, odlepila se od stěny, pověsila kabát a plácla sebou na postel.
,,Nepovídej. Všimly si toho i Lucy s Mel," nenechala si to vymluvit Claire. ,,Celý dny jsi hlavou v oblacích, duchem nepřítomna, čas od času si povzdechneš a pak se znova zasníš."
Becca překvapeně vzhlédla ke své kamarádce.
,,Jo," odpověděla Claire na její nevyřčený dotaz, ,,jsi čitelná. Ne pro každýho, samozřejmě, ale my se s tebou kamarádíme už sedm let. Poznáme, když jsi zamilovaná."
Zamilovaná? Až takové slovo Claire zvolila? Copak byla Rebecca zamilovaná? Bylo vůbec možné, aby se zamilovala tak snadno? Celé měsíce kolem toho slova chodila po špičkách. Přiznala sama sobě, že se jí Lupin líbí, dokázala si dokonce přiznat, že ho má ráda, ale nikdy nedovolila slovu zamilovaná, aby se v její mysli zjevilo jasně a zřetelně. Přitom... Očividně... S největší pravděpodobností...
Remus Lupin odložil vycházkovou hůl, dokulhal přes zbytek místnosti a usadil se na posteli. Zhluboka se nadechl, s výdechem zavřel oči. Zbláznil se? Takhle přemýšlí jen blázen. Takhle jedná jen blázen. Schoval tvář v dlaních. Na tohle neměl čas, měl chránit Harryho před Siriusem, měl být správným profesorem, měl se snažit usmířit si Snapea... Neměl čas na lásku. Šokem zadržel dech, vzhlédl před sebe a nevěřícně zamrkal. Skutečně ho to napadlo? Doopravdy se opovážil pomyslet na to, že ke své studentce chová city? Očima začal těkat ze strany na stranu, jak usilovně přemýšlel. Bylo to možné? Nebylo to možné. Ale vše tomu nasvědčovalo. Panikařil, čím dál víc panikařil, bál se vůbec o tu myšlenku zavadit. Pomalu si lehl a zadíval se do stropu, snažil se nevyskočit z kůže.
Rebecca tak usilovně přemýšlela, že si ani neuvědomovala, jak moc se kouše do spodního rtu. Srdce jí bušilo jako o závod. Myslela si, že zešílí. Jsem zamilovaná, pomyslela si a čekala, že se celý svět zhroutí. Místo toho se jí však tep vrátil do normálu. Měla pocit, jako kdyby jí z hrudi spadl veliký kámen. Rebecca byla uchvácena. Přiznala sama sobě, že je zamilovaná do Remuse Lupina a místo toho, aby ji to polekalo, ji ta skutečnost nesmírně pomohla. Musela se usmát. Vědomí, že je zamilovaná, bylo bolestivé - ale hlavně přenádherné.
Remus Lupin si promnul znavené oči a v povzdechem si pomyslel: Zamiloval jsem se. Byl si jistý, že tím se jeho panický záchvat znásobí, ale nestalo se nic. Naopak, Remusův dech se zklidnil. Naplnil ho zvláštní pocit míru a nebývalého štěstí.
