Všemi smysly ✅

~sluch~

Byla jak omámená. Neustále na něj myslela, v hodinách se nedokázala soustředit na nic jiného, její mysl se otáčela jen a jen kolem Remuse Lupina. Možná proto si jako jediná všimla těch jemných detailů, těch maličkých změn, které se na něm projevovaly. Bylo to podivné. V září to přešla bez povšimnutí, v říjnu se nad tím pozastavila, v listopadu už jí to přišlo náramně podezřelé, v prosinci se rozhodla, že tomu přijde na kloub.

,,Dobrý večer," pozdravila Rebecca tichým hlasem.
Tmavovlasá čarodějka se strnulým, přísným obličejem vzhlédla. ,,Dobrý večer, Rebecco."
,,Chtěla jsem se zeptat, mohla bych do oddělení s omezeným přístupem."
Pinceová nakrčila nos nelibostí.
,,Prosím...?" dodala Rebecca.
,,Že jste to vy. Ale nikomu ani muk," pravila nakonec Pinceová. Měla pro Rebeccu slabost, protože milovala knihy stejně jako ona sama.
,,Jste nejhodnější, děkuju," špitla Rebecca a usmála se na bradavickou knihovnici. Zamířila do oddělení s omezeným přístupem. Rychle našla knihu, kterou hledala, a šla bádat.

Měla tušení, ale přišlo jí to tak neskutečné, že tomu prostě nemohla uvěřit. Jenže čím víc listovala v knize, tím víc se utvrzovala v tom, že měla pravdu. Nechtěla mít pravdu. Chudák profesor, jestli to tak skutečně bylo. Vše tomu odpovídalo, všechny ty maličkosti se složily do jasné mozaiky, všechno nasvědčovalo jedinému... Remus Lupin, ten Remus Lupin, kterého měla tak moc ráda, byl... ,,Co si to čteš?" ozval se hlas její kamarádky Lucy. Usedla naproti ní.
Rebecca nenápadně zakryla rozečtenou kapitolu druhou knihou. ,,Učím se," zalhala.
Lucy chápavě přikývla. ,,Taky bych měla," řekla.

Rebecca nakonec zbyla v knihovně sama. Kolem desáté večer si Pinceová důležitě odkašlala. Rebecca se poslušně zvedla, donesla jí knihu, kterou si chtěla ještě prostudovat v soukromí. Pinceová si poznamenala název knihy a datum. ,,Pamatuji si, kdo si přesně tuto knihu půjčoval," pravila Pinceová a vzhlédla k Rebecce. ,,V mnoha ohledech vám byla podobná."
Rebecca zvedla obě obočí, ale nezeptala se, o koho se jednalo. Ani náhodou by ji nenapadlo, že Pinceová mluví o Lily Evansové - kamarádce Remuse Lupina. Obě ženy se rozloučily a Rebecca se vydala bradavickými chodbami. Když šla kolem dvora, uviděla muže sedícího na kamenné zídce. Hleděl na měsíc. Zastavila se, hned Lupina poznala, i na tu dálku, i kdyby byla slepá a hluchá, i kdyby se proti nim všichni bohové spikli - poznala by ho. Jako kdyby vycítil její přítomnost, otočil hlavu jejím směrem. Mlčky se na ni díval. Možná čekal, že Rebecca odejde, ale ona stála na místě. Byla jí sice zima, ale nedokázala se přimět odejít... teď když tu byl Lupin. Zvedl se, oprášil si kabát od sněhu a zamířil k ní. ,,Neměla byste už dávno být ve své posteli, slečno?" zeptal se naoko přísně.
,,Jsem prefektka, tak můžu trochu ponocovat a bloudit po škole," odpověděla, ale nechtěla znít nezdvořile, tak dodala: ,,Byla jsem v knihovně, už mířím do havraspárské společenky."
,,Tak to máme podobnou cestu," pravil Lupin. Rebecca se usmála. Zamířili stejným směrem.
,,Proč se potulujete venku vy, smím-li se zeptat...?" otázala se po chvíli ticha.
,,Nespavost," odpověděl prostě Lupin.
Rebecca se jemně zasmála. Když si všimla jeho tázavého pohledu, řekla: ,,Promiňte, ale vypadáte hrozně unaveně."
,,To je ten paradox. Nemůžu spát, ale jsem otřesně unavený," vysvětlil.
,,Omlouvám se," hlesla Rebecca mírně zahanbeně.
,,Není důvod se omlouvat. Sám bych se té ironii taky zasmál, kdybych to dokázal," odpověděl Lupin přívětivě. 
,,Nebyla vám zima?" zeptala se Rebecca.
,,Byla," odpověděl Lupin.
,,Tak proč jste seděl venku? Mohl jste se třeba koukat z okna..."
Remus Lupin se odmlčel na poměrně dlouhou dobu, pak pravil: ,,Někdy jsou mé touhy tak trochu sebedestruktivní. Když to bolí, když to je nepříjemné, o to silnější je to zážitek."
Tentokrát se odmlčela Rebecca, hleděla na Lupina s pootevřenými ústy.
,,Myslíte si, že jsem podivín, že?" zeptal se něžně a smířeně se pousmál.
,,Naopak. Jsem moc ráda, že jste mi to vysvětlil. Ráda vás poznávám blíž. A nemyslím si, že jste podivín. Nebo aspoň ne ve špatném slova smyslu."

Zastavili se. Každý teď měl zamířit jinam. Stáli kousek od pochodně a otáleli. ,,Ach tak..." hlesl zničehonic Lupin. Rebecca nechápala, ale pak si všimla, že jeho pohled sklouzl ke knize, kterou držela v ruce. Věděl, že věděla. ,,Měl jsem tušit, že na to přijdete. Jste bystrá, Rebecco." Neznělo to jako kompliment. Pohlédl jí do očí. ,,Bojíte se mě?" zeptal se klidným, naprosto vyrovnaným hlasem. Rebecca však tušila, že se Lupin obává její odpovědi.
,,Nebojím se," řekla Becky.
Pousmál se, ale nevypadalo to, že by jí věřil. Rebecca popostoupila blíž k němu. Vzduch zhoustl, bylo těžké se zhluboka nadechnout, dech se krátil. Zvedla ruku až k Lupinově obličeji. Nejdřív sebou cukl, ale potom bylo vidět, že se uklidnil a došel k závěru, že jí může důvěřovat. A snad i sám sobě. Rebecca položila dlaň na jeho tvář a palcem ho pohladila.
,,Nebojím se vás," zopakovala něžněji než předtím. Chvíli takto stáli, pak však Lupin couvl, Rebecca svěsila ruku.
,,Dobrou noc, slečno," rozloučil se.
,,Dobrou noc, pane profesore," pravila Rebecca. Každý se vydal jiným směrem. Remus Lupin nevěděl o tom, že se Rebecca při odchodu otočila a sledovala jeho mizející záda. V hlavě stále slyšela jeho hlas. Usínala s jeho slovy ve své hlavě.