Ztracená elfská princezna

7.kapitola

Po nějaké době jsem zpátky s další kapitolou. Snad se bude líbit. :) 

Posadila jsem se na tvrdou lavici sloužící jako postel, opřela jsem se o stěnu a unaveně zavřela oči. Nic nevycházelo podle mých plánů. Evidentně mě tady nechá král hnít do té doby, dokud se mu nepotvrdí má slova. Což mohlo být docela dlouho, soudě podle toho, že mi nevěřil. Pomalu jsem se propadla do spánku a prospala jsem několik hodin, když mě něco probudilo. Netušila jsem ovšem co. Odpověd jsem dostala hned, jakmile jsem se zadívala ke dveřím. Stál tam on, král elfů, a v klidu se na mě díval. Oplácela jsem mu jeho pohled. Vypadal jako by vyrostl ze země přímo před mou celou. Několik minut bylo ticho, snad jako by o něčem přemýšlel. Nejspíše došel k nějakému závěru, protože odemkl a otevřel dveře. Pokynul mi, abych šla za ním a já si až nyní všimla, že v ruce drží svazek klíčů. Nejspíše od cel.

Vydala jsem se tedy za ním. Po celou dobu bylo mezi námi ticho. Koutkem oka jsem se na něj zadívala. Buď si mého pohledu nevšiml, nebo ho schválně ignoroval. Ať tak či tak se k tomu nijak nevyhjádřil a já si mohla lépe prohlednout. Vypadal jako ledová socha. Jako by všechno, co se dělo, šlo nějak mimo něj a on si ničeho nevšímal. Bylo to zvláštní, protože jako král by měl něco dělat s tím, co se dělo. Byl naprosto klidný, až jsem měla pocit, že plní jen jednu ze svých povinností. Proto mě tolik překvapilo, že jdeme do stájí. V duchu jsem se sama sebe ptala, proč mě vede zrovna tam.  V další chvíli jsem to zjistila. V uličce mezi boxy bylo několik elfů držících provazy na jejichž konci byl Beleg. Vzpínal se, pohazoval hlavou a neklidně přecházel sem a tam, nebo se zapíral nohama do země, frkal a ukazoval své zuby. Dokonce na sobě měl ještě mé věci. Bylo mi tedy jasné, že nechce jít do boxu, kam se ho elfové pokoušeli všemi svými silami dostat.

Zůstali jsme stát kousek od skupinky. „Žádný z mých mužů nedokáže dostat tvého koně do boxu a odstrojit ho. Vypadá to, že poslouchá jen tebe. Proto po chci, aby jsi ho uklidnila a sama odvedla do boxu a odstrojila. Když se ti to povede, zvážím tvá slova o tvém pobytu zde." Ozval se výkřik. Beleg se znovu postavil na zadní a elf, který se k němu přiblížil, dostal zásah kopytem do ramene. Bylo slyšet prasknutí od toho, jak se kost zlomila a bolestivý výkřik elfa, který klesl na kolena a snažil se se zlomenou rukou nijak nehýbat a nedotýkat se jí. Další elf mezitím odněkud vytáhl bič a nepříliš jemně s ním Belega švihl. Ten zařehtal a ohnal se po něm. Udělala jsem pár kroků k elfům. „Pusťte ty provazy a ustupte." Elfové se zadívali na mě, pak na krále a nakonec  pustili provazy a ustoupili. Pomalu jsem se přibližovala k Belegovi a zůstala jsem stát na délku paže od něj. 

Stačil mi jediný pohled do jeho očí a věděla jsem, že se bojí. Tiše jsem šeptala uklidňující slova a pomalu jsem k němu natahovala ruku. Nechala jsem ho, aby ke mě přišel sám tak jako vždy. Ucítila jsem jeho velký, teplý nos na své dlani a z jeho očí se vytrácel strach. Udělal ještě několik kroků ke mě a drcl mi do ramene. Objala jsem ho kolem krku a na okamžik schovala tvář do jeho hřívy, než jsem ho pomalu odvedla do boxu. Jemně jsem přejela rukou po stopě od biče a cítila jsem, jak sebou trhl. Zle jsem se zadívala na elfa, co mu to udělal. Ten se jen arogantně zašklebil a pohladil rukojeť biče. Rozhodla jsem se věnovat Belegovi, s tím elfem si to vyřídím později. Sundala jsem tedy sedlo, uzdu a vak s mými věcmi. Všechno jsem dala přes dveře stání a opatrně jsem začala hřebce čistit. Poté jsem z vaku vyndala mastičku a trochu nanesla na zranění. Do několika dní by se mělo ztratit.

Ještě nějakou dobu jsem Belega hladila po krku, tiché odkašlání mě však donutilo vyjít ven z boxu. Téměř okamžitě začal Beleg jančit. Nezbylo mi nic jiného, než se vrátit zpátky dovnitř  a znovu ho uklidnit. Tiše jsem mu šeptala do ucha, že vždy budu blízko. Až potom mě byl ochoten pustit ven bez toho, aby začal jančit a v klidu se pustil do sena. Uzdu a sedlo jsem dala na háčky na dveřích boxu a vzala si vak se svými věcmi. Když jsem se podívala na krále, překvapilo mě, jak osamoceně vypadá. A nemohlo za to jen to, že stál sám uprostřed uličky. Ani jsem si nevšimla, že elfové odešli. Došla jsem k němu. „Jste v pořádku pane?" Nic. Nijak nereagoval. Teprve, když jsem se zlehka dotla jeho paže sebou trhl a podíval se na mě. Na kratičký okamžik jsem zahlédla v jeho ocích tolik emocí. Bolest, strach, vztek, frustraci, únavu a v malé míře i stěstí a radost. Ale pak jakoby někdo spustil oponu. City zmizely a oči způsobili stejně chladně jako předtím.