Ztracená elfská princezna

1.kapitola

Ahoj jsem tu s příběhem, který jsem už jednou publikovala, ale teď jsem se rozhodla, že je na čase, aby prošel několika změnami, například jména nebo některé věty. Snad se vám první kapitola bude líbit.

Bylo, nebylo, v jedné zemi žil v krásném paláci, z části vytesaném do skály, sličný pár. Tento palác, spolu s jeho obyvateli, byl v zemi, která v dnešní době existuje jen v pohádkách a dětských fantaziích. Ta země byla krásná, byla rozdělena do několika dalších menších zemiček, ve kterých žili lidé, elfové trpaslíci pospolu a vedle sebe v klidu a míru. Ale jeden rozdíl mezi nimi byl. Zatímco trpaslíci a lidé spolupracovali, elfové se stáhli za své hradby. Protože již mnoho věků kráčeli po této zemi, dobře věděli, že dřív či později trpaslíky ovládne chamtivost po zlatě a lidi touha po moci. A skutečně se tak stalo.Trpaslíky ovládla chamtivost a lidi touha po moci. Ani elfové na tom však nebyli nejlépe. Nejvyšší elf, král Thranduil, se stáhl do svých pokojů, odkud nevycházel. Mělo to jen jediný důvod. Při souboji s drakem byl vážně zraněn na levé tváři. Dračí oheň mu sežehl celou levou tvář a obnažil ji na cévy, žíly, šlachy a kosti. Dokonce oslepl na jedno oko. Jindy tak laskavý a přátelský elf se uzavřel do sebe a proměnil se v ledovou sochu. Jakékoliv své emoce skrýval pod ledovou masku chladu.Místo, aby se pokusil smířit a vypořádat se a změnit své chování, se soustředil na shromažďování klenotů nevídané krásy. Obklopil se jimi a jeho srdce ochladlo. Veškerý svůj čas trávil buď ve svých pokojích, na trůnu nebo ve hvozdu. Připadalo mu, že hvozd truchlí s ním a občas v něm i na několik dní zmizel a když se znovu objevil, pokaždé byl chladnější a chladnější. Ale kdo by se podíval lépe, viděl by hluboko v jeho očích strach. Bál se, ano král Temného hvozdu, nejvyšší elf, nejsličnější bytost ve Středozemi se bál a hodně. Nechal zavřít své brány a mimo spojenectví s městem Dol zpřetrhal veškeré vazby a okolním světem. Postupem času začala většina národů na lesní království zapomínat. Jen elfové si ho pamatovali. Marně však vysílali své posly, marně prosili krále, poslové se vraceli s nepořízenou nebo vůbec. Nemínili se ale vzdát a dál k němu posílali posly. Když se jich pak ptali, řekli, že lesní království je pevně uzavřené a nic a nikdo se nedostane dovnitř, pokud to král nedovolí a ten se k tomu neměl. A tak čas pomalu plynul. Přešly roky, desetiletí, století, tisíciletí, věky a kola osudu se začaly pomalu otáčet, vedeny silou strašího proroctví.

O mnoho věků později:

Situace se nějak významně nezlepšila. Elfové přestali posílat své posly a jejich naděje na to, že se jim podaří krále elfů probrat, pomalu umírala. Přesto, nebo právě proto, se jí zoufale drželi a doufali, že existuje někdo, kdo by dokázal pomoci králi elfů začít znovu žit a otevřít své srdce okolí a pomůže mu znovu vnímat krásy světa a jeho slasti a strasti. A jejich naděje byla blíž, než si mysleli, přesto skryta v bezpečí v Roklince, v další elfí říši jíž vládl milý a laskavý elf Elrond Peredhel. A nikdo, ani on, netušil, že tou nadějí je mladičká právě dospělá elfka Alassëa, připravená opustit bezpečné útočiště Imladris, vyjet z jeho bran a vydat se prozkoumat Středozem. A právě zde začíná náš příběh.