Ztracená elfská princezna

8.kapitola

Jeho oči byly chladné a nebezpečné. „Splnila jsi, oč jsem Tě žádal. Popřemýšlím o tvých slovech. Částečně jsi mě však přesvědčila, takže dostaneš vlastní pokoj a nemusíš se vracet do té studené cely. Ukážu ti, kde budeš bydlet." A s těmi slovy se rozešel zpět do paláce. Přesto jsem měla pocit, že ho něco trápí a že je to trápení jiného druhu, než že ho někdo nevyslechl. Vydala jsem se tedy za ním. Společně jsme procházeli kolem desítek dveří. Nakonec zůstal stát v polovině chodby a otevřel jedny z nich.

Za nimi se skrýval velký, vzdušný pokoj. Nebylo zde sice mnoho nábytku, ale i tak místnost působila útulně. Postel se zeleným povlečením a baldachýnem stála uprostřed pokoje. U ní byl kobereček ve stejné barvě a velká skříň. Křesílka spolu se stolkem zvala k posezení nebo odpočinku a kousek od nich byl krb s vesele praskajícím ohněm Celkovou atmosféru dotvářelo několik květin rozmístěných po pokoji a velká okna s balkonem a výhledem do zahrady. V pokoji bylo několik dalších dvěří, přesněji troje. Odhadovala jsem, že jedny vedou do koupelny a druhé do šatny. Kam však vedou ty třetí, to jsem neměla ponětí. Po celou tu dobu, co jsem pohledem přejížděla po pokoji, se na mě král díval.  Snad jako by chtěl vědět, zda se mi tady líbí. Po  chvíli jsem se zadívala na krále. „Nechám Tě, aby ses zabydlela. Bude lepší, když nebudeš moc vycházet ven. C o se jídla týče, to přinese vždy sluha nebo služebná. Pokud by jsi něco potřebovala, řekni si elfům, kteří budou u tvého pokoje držet střáž ve dne, v noci. Jestliže máš nějaké otázky, ptej se. V opačném případě, pokud mě omluvíš, musím už jít."

Čekal opravdu jen okamžik a když jsem mu poděkovala, vydal se do krásně vyřezávaných dveří, kterých jsem si všimla při při příchodu sem. Odhadovala jsem, že tam má své vlastní komnaty. A na okamžik jsem se zamyslela nad tím, jak asi vypadají. Určitě jsou velké a krásné. Než jsem zašla do svého pokoje, uviděla jsem dva elfy mířící ke mně, má stráž. Raději jsem dveře zavřela a vybalila si tu trochu věcí, co jsou sebou měla.

...

Přemýšlela jsem nad tím, zda se po chodbách paláce budu moci někdy procházet jako svobodná elfka. Moc jsem v to ale nedoufala, záleželo totiž na králi a ten mi to nejspíše ještě hodně dlouho nedovolí. O tom, že by mi věřil, nemohlo padnout ani slovo. Byla jsem pro něj jen cizí elfka v jeho království a tím to končilo. Tiše jsem si povzdechla. Nebyla tady jediná možnost, jak mu dokázat, že jemu ani království nechci ublížit. Třeba si časem získám jeho důvěru. V tuto chvíli to bylo nejisté. 

Pomalu jsem přešla ke třetím dveřím a otevřela jsem je. Byla za nimi krásná knihovna. Police sahaly až ke stropy a byly naplněny svazky a svitky pergamenu. Odhadovala jsem, že některé mohou být staré i několik tisíc let. Zajímalo by mě, jestli je v paláci i nějaká hlavní knihovna, kam může dojít prakticky kdokoliv. U stěn stálo několik žebříků sloužících pro snadný přístup do vyšších polic. Přimo naproti dveřím bylo jediné velké okno, kterým do místnsti pronikalo světlo a byl z něj krásný výhled na zahradu. Kousek od něj na pravé straně stál krb. Pár kroků od něj byl huňatý kobereček a už od pohledu pohodlné a měkké křesílko. Procházela jsem kolem polic a přejížděla po knihách prstem. Jeden z nich mě zaujal. Byl vázán v pevné černé kůži a nápis byl sice trochu vybledlý, ale stále čitelný. Historie hvozdu bylo napsáno na kůži. I s knihou jsem se posadila do křesílka a pustila jsem se do čtení. Bylo zde zaznamenáno opravdu vše.  Své místo zde našly porady, sepisování spojeneckých a obchodních smluv, výpravy do vzdálených krajů, ale i legendy o této zemi, různé pověsti a v neposlední řadě také pavouci. Opravdu hodně detailně zde bylo popsáno, odkud přicházejí a co všechno elfové už vyzkoušeli na jejich odstranění. Jediná možnost byla prostě zabít je bez milosti. K tomuto elfové přistoupili, nemaje jinou možnost. Na druhou stranu však zjistili, že pokud správně zpracují jejich pavučiny, vytvoří se pevný a silný obvaz se kterým je možno jít i do vody a neroztrhne se.

Od knihy mě odtrhlo až zaklepání. Rychle jsem svazek odložila na stolek u křesla a přešla ke dveřím, které jsem otevřela. Byli za nimi tři elfové, dva strážní a jeden neznámý. Poslední držel v ruce tác s jídlem. Sotva jsem si ho převzala, vydal se pryč chodbou. Pokusila jsem se od strážných zjistit, jak se onen elf jmenoval, ale ti mi řekli, že když nejsem právoplatná obyvatelka hvozdu, tak nemusím vědět, kdo to byl. Zklamaně jsem se tedy vrátila do pokoje přičemž jsem za sebou zavřela a zamkla dvěře. Věčeři jsem snědla v křesílku u krbu. Lámala jsem si však hlavu s tím, co udělat, aby mi král věřil. Jediný způsob byl někoho zachránit. Ale koho, když králi záleží jen na sobě samém a na klenotech nevýdané krásy? Musela jsem konstatovat, že na tuto otázku odpověď neznám. Pro sebe jsem se zamračila a zadívala jsem se do ohně. Jestli tady zůstamu zavřená, riskuji, že mi nikdy pořádně nebude věřit a nepustí mě odsud. Možná na mě dokonce zapomene. Budu vězeň v tomto pokoji.

Asi po dvou hodinovém sezení jsem se donutila k tomu se zvednout. V koupelně jsem se rychle umyla a v košili a kalhotách si lehla do měkké postele. Připadala jsem si v ní malá a ztracená. Za to mi ale bylo příjemné teplo. O to se staral krb u okna. Byla jsem tak navená, že jsem do několika minut spala jako zabitá.

Spala jsem sotva několik hodin, když do  mého vědomí pronikl zvuk otvíraných a poté zavíraných dveří.