Ztracená elfská princezna

6.kapitola

Moc se omlouvám, že mi to tak trvalo. Jinak co myslíte, nechá král Allasëu ve vězení dlouho?

Chladný hlas krále elfů se roznesl vzduchem a v místnosti se o několik stupňů ochladilo. „Nevím, jak se jmenuje, ale potloukala se po našem území." Stejně chladný hlas elfího prince mě přesvědčil o tom, že zde se soucitu nedočkám. Král elfů se elegantně zvedl z trůnu, pomalu sešel schůdky a zastavil se přede mnou. Sahala jsem mu sotva po ramena. Udělala jsme tedy krok vzad, abych mu viděla do tváře. Protože jsem stále měla na sobě plášť s kápi staženou hluboko do čela, neviděl mi do obličeje.  Jako ve snách jsme sledovala, jak král pomalu natáhl ruku a shrnul mi kapuci.

Teď už nic nebránilo v tom, aby se mi zadíval do očí. Několik minut jsme si jen oplácely pohledy. Ani jeden z nás nechtěl uhnout první. Ocelově šedý proti onyxově černému. Chladný proti nervóznímu. Byla jsem nervózní a taky napnutá. Nevěděla jsem, co od něj mám čekat. On naproti tomu byl až ledově klidný a tvářil se stejně nezúčastněně. „Kdo jsi?" Otázka, třebaže pronesená tiše, v sobě skrývala hrozbu.  „Jmenuji se Allasëa, pane."    „Co zde pohledáváš?" Další tichá otázka.  „Jen tudy projíždím. Omlouvám se, jestli jsem udělala něco, čím jsem Vás naštvala pane." Sklopila jsme pohled k zemi na špičky svých bot. „Nevěděla jsi snad, že bez mého svolení je vstup do hvozdu zakázán? O samotné cestě hvozdem ani nemluvě. Nad to se většina obyvatel Středozemě tomuto místu vyhýbá jako Sauron podepsání míru. A proto nevěřím, že tudy pouze projíždíš. Jaký je tedy tvůj skutečný záměr? Čeho chceš docílit pobytu zde? A chci slyšet pravdu jinak se se zlou potážeš." 

Nějakou dobu jsem mlčela a přemýšlela nad tím, zda mu opravdu říci pravdu či ne a riskovat tak jeho hněv. Nakonec jsem se rozhodla. „Nebyla jsem si vědoma toho, že vstup do hvozdu je možný jen s Vaším svolením. Nelhala jsem, opravdu tudy jen projíždím. Přivedl mě sem však zvědavost králi. O Vašem království koluje řada legend a pověstí. Existují dokonce takové, které tvrdí, že vaše království zaniklo. Chtěla jsem vědě, zda je to pravda, zda opravdu tohle království zaniklo nebo ne." I přesto jsem, jak jsem byla nervózní se mi hlas chvěl jen nepatrně. Vzhledem k situaci, ve které jsem se ocitla, to bylo opravdu zajímavé. Jasně jsem cítila ten ledově šedý a chladný pohled, jenž se do mě zapíchl. Tak intenzivní byl. „Nu, jak myslíš. Jestliže mi nechceš říct, co tady opravdu děláš, nedáváš mi jinou možnost. Do doby, než se rozhodneš mi říci pravdu budeš zavřená v cele."  Takže jsem ho nepřesvědčila. 

Lenivým pohybem, jako když odhání mouchu, dal pokyn strážným. Ti ke mě přistoupili. každý z nich mě vzal za jednu paži a odváděli mě pryč od trůnu. Co na tom, že jsem se bránila? Proti nim jsem neměla šanci. Dovlekli mě do vězení, nepříliš šetrně strčili do cely a zamkli. Při odchodu mi věnovali nic neříkající pohled a byli pryč. Nejspíše se vrátili na své místo u králova trůnu. V cele bylo šero. Nebyla zda žádná okna a slabé světlo jsem pronikalo jen zamřížovanými dveřmi. Nejspíše to bylo tím, že pochodem na stěně byla daleko od dveří mé cely.