Ztracená elfská princezna

4.kapitola

Na zemi byla tráva a tak se Belg mohl napást, mě se teď hodily zásoby od paní Galadriel. Opřená o ústí jeskyně,, pojídala jsem lembas a naslouchala jsem tichu jen občas přerušenému nějakým nočním dravce. Nebo možná skřetem? Nevěděla jsem. Ty zvuky mi nicméně na klidu moc nepřidaly. Spíše mě nutily být ve střehu a neustále nad nimi přemýšlet. Když jsem konečně usnula, bylo to únavou a vyčerpáním, bylo už pozdě v noci, přesto se mi zdálo jako vteřina, když jsem otevřela oči do chladného rána. Jediný pohled mi řekl, že je Beleg v pořádku. Po skrovné snídani, jsem si sbalila své věci a pokračovala jsem dál v cestě. Za necelou hodinu jsem už vjížděla na území lesních elfů a byla jsem šťastná, že už déle nejsem v průsmyku. Avšak ani ve hvozdu nebylo moc světla, bylo tu spíše šero podobné tomu v průsmyku. 

Pustila jsem se elfí stezkou a pod kopyty Belga při každém kroku šustilo listí. V tom tichu to znělo zlověstně. Sevřela jsem jílec meče, který jsem měla u pasu, a snažila jsem se být klidná. Šlo to obtížně. Cítila jsem neklid deroucí se na povrch spolu se strachem. Hvozd musel být kdysi krásné místo, teď tady však byly jen vysoké stromy, mrtvolné ticho, spadané a zetlelé listí a šero skrývající jakýkoliv pohyb zvířete nebo snad elfa. Potřásla jsem hlavou a donutila jsem se ke klidu. Po pobídnutí přešel Beleg do cvalu a oba jsme postupovali postupovali hlouběji do hvozdu a taky dál od světla. Jen pomalu jsem si zvykal a na to mrtvolné ticho kolem sebe a na pocit, že jakýkoliv život v tomto hvozdu už dávno skončil. Čím hlouběji jsem byla ve hvozdu, tím více jsem cítila, jak se kolem mě stahuje temnota, a taky jak na mě působí. Nejednou mi přišlo na mysl, že asi nebyl nejlepší nápad sem jezdit, ale už jsem se nemohla vrátit. Pevněji jsem sevřela otěže, na což Beleg reagoval zafrkáním. S omluvným  poplácáním po krku jsem uvolnila sevření otěží a Beleg zvolnil do klusu. Za jízdy jsem si pohrávala s náhrdelníkem a tak jako mnohokrát předtím jsem přemýšlela, kdo vlastně jsem. Tentokrát jsem se však zabývala i otázkou, zda moje rodina ještě žije. A pokud ano, kde tedy je? Hledají mě, nebo na mě zapomněli? Bylo tady tolik otázek, tolik možností, jak odpovědět, ale já jsem znala tak málo. V zamyšlení nad tím, kdo vlastně jsem a kam patřím, jsem si nevšimla, že už dávno nejsem na elfí stezce. Trvalo ještě hodnou chvíli, než mi došlo a já si uvědomila, že jsem se ztratila. Navíc jsem mohla být kdekoliv ve hvozdu na hony vzdálena od jeho konce, či jakéhokoliv jiného východu.

Nezbylo mi nic jiného, než sesednout a vést Belega stále vpřed. Ačkoliv to nebyl nejlepší nápad, byl to jediný směr, kterým jsem mohla jít. Kdybych se vrátila a zkoušela najít stezku, ztratila bych se ještě více. Takto jsem měla alespoň nějakou naději, že dojdu k paláci nebo k východu ze hvozdu. Ale jak dny plynuly, pomalu se i tato naděje začala zmenšovat. Šance, že najdu palác, město nebo nějaké jiné obydlí, byla v této situaci mizivá. Přesto, nebo snad právě proto, jsem se jí držela a odhodlaně jsem kráčela dál Temným hvozdem.  Kolem mě byly jen stromy. Stejné a nijak odlišné od sebe, že mě už několikrát napadlo, jestli nechodím v kruhu. Tady se to dalo jen velmi těžko poznat, nebo jakkoliv jinak zjistit. Vytrvale jsme kráčela dál a dívala jsem se kolem sebe. Nikde ani náznak nějaké pěšinky, cestičky, nebo stezky a pocit, že se mi stromy a celý hvozd vysmívá, rostl. Zanedlouho se k tomu připojil i pocit, že mě něco, nebo někdo, sleduje. Nic a nikoho jsem však neviděla. Pozdě večer jsem se utábořila na nějakém plácku pod několika stromy, kde se mi tma nezdála tak velká. Abych se nějak zaměstnala a vyhnala z mysli paranoidní představy, zkontrolovala jsem si své zbraně, nože, meč a hroty šípů jsem naostřila a novou tětivu vyměnila za starou. Opřela jsem se záda o kmen stromu a pátravě jsem se zadívala do tmy. Když už jsem usínala, zdálo se mi, že jsem před sebou zahlédla záblesk světla. Protřela jsem si oči. Nezdálo se mi to, opravdu bylo přede mnou světlo a přibližovalo se ke mě. Rychle jsem vyskočila na nohy. Než jsem však stihla udělat krok, zaslechla jsem za sebou pohyb a vzápětí jsem ucítila na krku chladné ostří meče, nebo dýky. Nemohla jsem určit, o jakou zbraň se jedná. „Copak nevíš, že potloukat se po hvozdu bez králova svolení, je trestné?"  Ozval se chladný hlas u mého ucha a čepel se mi přitiskla více ke krku. Ochromená strachem jsem se nezmohla na odpověď. Neznámý pomalu přešel přede mě. Měla jsem tak možnost si ho prohlédnout. Stejně jako ostatní elfové byl vysoký, měl dlouhé černé vlasy, které mu rámovaly tvář s ostrými rysy. Celkový vzhled dokreslovaly chladné šedé oči, dívající se bez jediného citu na svět, malý nos a malé rty. Jeho zelené oblečení splývalo s okolím a nebýt toho, že mi držel dýku u krku, byla bych i ráda, že ho vidím.