Ztracená elfská princezna

11. kapitola

Zadívala jsem se na svoje ruce. Na jedné z nich byly skvrny od krve. Věděla jsem, že úkol, který mi král svěřil, nebude snadný. Nevěděla jsem vůbec, kde hledat ono podzemí nebo nějakého tajemného muže. Alespoň jsem si myslela, že je to muž. Vše tomu nasvědčovalo. I král mluvil o té osobě v mužském rodě. ,,Kudy se jde do sklepení?'' Vypadlo ze mě dřív, než jsem se stačila zarazit.

Léčitelé se zadívali na sebe a pak na mě.  Nevěděli, jestli mi mohou věřit. Nakonec mi jeden z nich naznačil, abych šla k němu. Pomalu a váhavě jsem došla k němu. Přitáhl si mě ještě blíž, aby nikdo nemohl slyšet, co mi řekne.

,,Ukážu vám, jak se dostat do sklepení. Ale nevím, kdo tam žije ani kde. Toho budete muset najít sama.'' Zadíval se mi do očí.  ,,Nikomu o tom nesmíte říct. Všichni tady jsou proti nám. Všichni. Musíte být opatrná. Dávejte pozor. Když si nebudete jistá, řekněte  Hvozd.'' Odtáhl se a já jsem měla najednou strašně divný pocit, že jsem tu jediná, kdo chce králi opravdu pomoci. Léčitelé měli strach. Nejspíše dobře věděli, co se tady děje, ale nemohli tomu nijak zabránit, aniž by sami přišli o život. 

Léčitel se vydal pryč a já jsem jej následovala. Vedl mě mnoha chodbami, po schodištích nahoru a dolů, několikrát jsme zabočili doleva nebo doprava. Dokonce jsem šli jednou, nebo dvakrát i úplně temnou chodbou. Měla jsem celkem strach. Neznala jsem toto království, mohl mě vést kamkoliv.

Nakonec zastavil u jedněch dveří. Byly malé a nenápadné. Někdo by je snadno mohl přehlédnout. Brát je jen jako dveře do nějakého skladu nebo kumbálu. Léčitel se rozhlédl kolem sebe a otevřel dveře. ,,Dál už musíte jít sama. Nevím, co tam dole najdete. Ale budete tam ve větší bezpečí, než tady nahoře. Spoléháme na vás. My, léčitelé, a král. Jste naše jediná naděje. Nikdo jiný nám už nezbyl.''

Poprvé po dlouhé době jsem se pousmála.  ,,Moc děkuji. Udělám, co bude v mých silách.''

Proklouzla jsem dveřmi a vydala se po úzkém, klikatém schodišti dolů. Byla tu tma a já jsem neměla odvahu zapálit pochodeň. Tiše jsem sestupovala a jednou rukou se pro jistotu držela zdi. Nebylo to snadné. Naprosto neočekávaně jsem došla až úplně dolů. Až tady jsem se odvážila zapálit pochodeň. Světlo ozářilo malý prostor kolem mě. Všude byla vrstva neporušeného prachu. Nejspíše tady dlouho nikdo nebyl. Trochu nejistě jsem se vydala dál. Všude byla vrstva prachu. A velká. Jak jsem tu měla někoho najít? Nezbývalo mi nic jiného, než pokračovat dál a modlit se, aby se mi nic nestalo.

Tiše jsem kráčela dál až jsem narazila na další dveře. Za nimi byla chodba, jejíž konec mizel ve tmě. Ucítila jsem však průvan. Zaslechla jsem nějaký zvuk. Přišlo mi, že jsou to kroky. Nebyla jsem si však úplně jistá. Mohlo to být cokoliv. Klidně i něco nebezpečného. Dveře za mnou se s hlasitým prásknutí zavřely a já tak neměla jinou možnost, než jít dál tmou. Světlo pochodně nedokázalo ozářit celý prostor. A ten malý kousek světla mi na klidu moc nepřidal. Spíše vůbec.

Pochodeň mohla každou chvíli zhasnout. Vyhlídka na to, že bych tu byla úplně sama, ve tmě, beze světla, nebyla zrovna lákavá. Hlásek vzadu v hlavě mi připomněl, že bych tu přeci nebyla sama. Což bylo snad ještě horší. Nevědět, kdo tady dole je, nebylo dobré. Moje mysl mi začala vykreslovat všechny možné i nemožné bytosti. Co když tady něco z toho opravdu žije?