Znovu na ledě

Dokonale nedokonalá

Zírala jsem na něj absolutně paralyzovaná, neschopná slova. Ústa mi brněla. Cítila jsem na nich dozvuky polibku. Cítila jsem dotyk jeho rtů na těch mých. Měkké a žádostivé v tu chvíli byly. Přesto jsem tomu nemohla uvěřit. Opravdu to udělal? Tady a teď? Přede všemi?

Dívala jsem se do jeho tváře, která zářila štěstím. Usmíval se a v očích mu doslova svítilo. Radost z něj přímo sálala. Neustále mě držel v objetí. Pevně mě svíral na bedrech a palcem hladil moji pokožku přes látky šatů. Jeho dotyk se najednou do mého nitra propíjel s takovou intenzitou. Nechápala jsem to. Proč on? Proč teď? Proč tady? Copak nechápal že...

Že moje srdce je roztříštěné?!

Z okolního davu se ozvala vřava, pískot, smích a povzbuzování. Celé to k mým uším proniklo až nyní. Odstoupila jsem od něj a zadívala se na dav lidí okolo nás. Jeho dlaň pomalu sklouzla z mých zad, až je opustila úplně. Dopadla podél jeho boku. Všichni to viděli. Každý jeden z nich toho byl svědkem. Střáslo mě hrůzou.

Tohle se nemělo stát.

Musela jsem ovšem reagovat. Neměli jsme soukromý. Tenhle veřejný polibek byl vším tím, co jsem nikdy nechtěla. Měla bych promluvit, ovšem hlas mě naprosto zradil. Otevřela jsem ústa, ale nic z nich nevyšlo. Jen jsem je nasucho zavřela. A znovu a znovu.

„A zápas může začít!" promluvil místo mě Thomas. „Za všechny vám přeji příjemnou zábavu."

S těmi slovy se na místě otočil a odcházel z ledu. Už se na mě nepodíval. Já mu však byla v patách. K tomu jedinému jsem se momentálně zmohla. Na nic víc. Ani jedno jediné slovo ze mě nevyšlo. Byla jsem jako paralyzovaná.

Utíkala jsem za ním. Automaticky, bez většího vědomí, cupitala jsem, pokládala jednu nohu před druhou, abych svoje tělo dostala z bodu A do bodu B. Moje mysl byla zahalená oparem mlhy. Nemohla jsem ho rozehnat. Nechápala jsem tuhle celou situaci.

„Thomasi, tak už konečně zastav!" vřískla jsem v zadní chodbě. Vlála jsem za ním jako národní vlajka v tom největším hurikánu a nebyla schopná ho dohnat. Cítila jsem se bezmocná. Ztracená.

Prudce se ještě v rychlém kroku otočil mým směrem, až jsem nedokázala zabrzdit a narazila do jeho vypjaté hrudi. Ztěžka dýchal a hruď se mu zvedala a klesala. Rychlým tempem, jako kdyby měl za chvíli dostat infarkt.

„Co, Robyn?" vyštěkl a couvl ode mě. V jeho pohledu převládala bolest. „Viděl jsem tvůj výraz po tom, co jsem tě políbil. Mluvil za všechno." Ke konci se jeho hlas zlomil. Přešel do ztracena, jako by se vytrácel z povrchu zemského.

„J-já..." moje ústa nespolupracovala s mozkem. Chtěla jsem mluvit, potřebovali jsme si tohle všechno vysvětlit. Ale ústa prostě ne a ne spolupracovat. Zatraceně!

Přistoupil ke mně blíž. Jeho dlaň dopadla na moji tvář a něžně hladila moje líce. „Copak tě to nenapadlo? Ani jednou jedinkrát?" zeptal se s nadějí v hlase.

Dívala jsem se na něj. Na tváři cítila jeho velkou teplou dlaň a musela jsem pod intenzitou jeho pohledu sklopit oči. Nedokázala jsem se dívat do jeho očí plných naděje. Byla jsem rozbitá. Roztříštěná. Zasloužil si něco lepšího.

Ztěžka vydechl a jeho ruka sklouzla po mé tváři dolů. Zbyla po ní jen vzpomínka, hřejivý pocit, který se vteřinu po vteřině vytrácel.

„Neplánoval jsem to, jasný?!" vyhrkl, chtěl mi to vysvětlit. Kam se poděl ten bezstarostný, věčně vysmátý kluk? „Prostě se to stalo. Zprvu jsi byla prostě jen holka, kterou jsem znával z děctví. Co jsem si pamatoval, byla jsi ta největší osina v zadku vůbec," zachechtal se. „Jenže z tebe vyrostla překrásná žena. Však se na sebe podívej," mávl rukou od shora dolů k mému tělu. „Prošla sis tolika hrůzama a stejně tady stojíš, odvážná a s úsměvem. Snažíš se najít smysl života a nevzdáváš se. Když se věnuješ dětem, jsi jako anděl. Jen křídla a svatozář ti chybí. Jsi úchvatná. Dokonale nedokonalá. Nevím, jak se to stalo, ale já se do tebe zamiloval. Pomalu, postupně, ale tak moc."