Znovu na ledě

V pavilonu opic

Člověk si občas přijde, jako cizí nájemník ve svém těle. Jako by do něj nikdy nepatřil. Jakoby vás vaše tělo zradilo a tím pádem přece nemohlo být nikdy zcela vaše. Protože tohle se přece nemá dít? Každá bytost by se měla mít ráda, mít nějakou sebedůvěru, trochu odhodlání. Já teď postrádala všechno – sebedůvěru i odhodlání.

Čas plynul jaksy bez mého přičinění. Dny utíkaly a střídaly se s nocí, jeden na druhým, pořád dokola. Den a noc...den a noc... den a noc...A Robyn Torresová seděla na gauči uprostřed bytu jako pecka. Odteď až na věky věků.

Ozvalo se zaklepání, které mě vytrhlo z všudypřítomné agonie. Trhla jsem sebou a vyskočila z gauče, až mi křuplo ve zraněném koleni. Podlomilo se mi. Kdybych se rychle nechytla opěrky, skončila bych jak dlouhá tak široká rozplácnutá na podlaze. Zanadávala jsem.

Zhluboka jsem se nadechla, abych dostala záškuby v koleni pod kontrolu a vyrazila jsem ke dveřím. Kdo to může být? Všichni mají přece klíče. Nebo jsou tak sklerotičtí, že si je zapomněli vzít a já jim mám teďka běhat otevřít? Tak to ne, to si hošánkové pěkně slíznou.

„To si neumíte vzít klíče!" rozkřikla jsem se při otevírání dveří.

Pak jsem se podívala, kdo za nimi stojí. A doslova jsem zkoprněla. Brada mi klesla, takže kdyby náhodou kolem letěla moucha, měla přímý volný přístup rovnou do mého žaludku. Zírala jsem na lidi, kteří stáli před mým bytem a nebyla schopná slova. Co tady ksakru dělají?

„Když nejde Torresová k nám, musíme my k Torresový," pronesl s úšklebkem Owen a protáhl se kolem mě do bytu. Neptal se, jestli může, prostě vešel, jako by tady byl doma. Co to sakra?

Ostatní následovali jeho příkladu a protlačili se kolem mě. Každý mě letmo obejmul, když mě míjel. Zmohla jsem se jen na nechápavé zírání s otevřenou pusou. Z mých úst nevyšlo jediné slovo. U mě v bytě se právě usazovala snad půlku týmu Bruins. Zdá se mi to, mám halucinace? Bdím či sním?

Jako poslední se objevil hokejista s temnýma očima, kterýma mě propaloval. Neprošel automaticky dál. Ne. Zůstal stát na prahu, ruce za zády. Na tváři váhavý, řekla bych až téměř nesmělý úsměv. Přešlápl z nohy na nohu.

Stáli jsme tam, naproti sobě, ani jeden neschopný pohybu nebo jediného slova. Jen jsme na sebe zírali. Nebudu vám lhát, já si ho nepokrytě prohlížela. Měl na sobě tmavé džíny, tenisky, obyčejné bílé triko a černé sako, volně rozepnuté, které perfektně obepínalo jeho širokou hrud a paže. Bože, mělo by být trestný, takhle vypadat. Není přirozený, že to někomu může takhle slušet.

A pak jsem si uvědomila, co mám na sobě já. Jak jinak. Staré otrhané tepláky s fleky od jídla a vytahané tričko s logem Bruins. Jsem prostě nenapravitelná. Vlasy jsem měla zamotané v jakémsi drdolu na temeni hlavy. Bohužel víc pramenů z něho vypadávalo, než aby drželo uvnitř. Vypadala jsem jako bezdomovec. Bezděky jsem si dlaní uhladila tričko na břichu. Chtěla jsem něco říct.

Předběhl mě, když udělal krok blíž do mého bytu a vrátil svoje ruce, které do tohoto momentu svíral za zády, před sebe. A já znovu zamrzla. V ruce svíral sytě žlutou slunečnici. Udělal další krok blíž ke mně.

„Ta je pro tebe," pronesl potichu a mě při zvuku jeho chraplavého hlasu vyvstala po celém těle husí kůže. Bylo to jakoby roky nemluvil a nyní se to znovu učil. Jeho hlas zněl neprosto perfektně. Podívala jsem se na tu krásku, kterou svíral ve své dlani a natahoval ji ke mně. Byla krásná. Jak mohl vědět, že slunečnice je moje nejoblíbenější květina? Jak se mohl trefit?

Udělal ke mně další krok. Od sebe nás dělilo už jen pár centimetrů. Jednou rukou mi předával slunečnici. Pevně jsem ji chytla do své dlaně. Chytla jsem se jí jako záchranného bodu. Druhou rukou se přiblížil k mému obličeji. Ještě víc ji zvednul a zapletl do mých vlasů. Jemným dotykem je uhladil. Zavřela jsem oči. Tohle na mě bylo moc. Nezvládla jsem je udržet otevřené.

Jeho dlaň však nespadla zpět podél jeho těla. Ne, naopak. Nechal ji tam. Dotkl se mého líce a já se k němu automaticky přitiskla. Pomalu mě hladil po tváři, která do jeho velké dlaně celá zapadla.

„Teď jsi dokonalá," šeptl.

V mžiku jsem otevřela oči a zjistila, že ty své temné studánky upírá na mě. Tak intenzivní pohled. Dech se mi zadrhl v hrdle a já zůstala nehybná. S jeho dlaní na mé tváři, která mě nadále hladila. Kolena jsem měla jako z rosolu, bože i na berlích jsem se zničeným kolenem stála stabilněji než právě v této chvíli. Automaticky jsem mu položila ruku na hruď. Přidržela jsem se ho, abych nespadla.

Cítila jsem to, jeho hruď pod mou dlaní. Zvedala se mu a zase klesala, velmi rychle. Cítila jsem jeho bušící srdce, které pravidelně tlouklo rychlostí blesku do hrudního koše. Cítila jsem teplo sálající z jeho kůže, propíjelo se do mě. A ta vůně, omamná, mentolová s nádechem něčeho... něčeho co můžu popsat pouze jako Wesse. Byla to jeho vůně. Pronikla mi všemi buňkami nosu a usídlila se v mém mozku. V ten moment jsem byla nenávratně ztracená. V jeho dlani, v jeho pohledu, v něm.

„Hej Wessy! Poď už!" ozval se za mými zády čísi hlas. Okamžitě jsme od sebe oba dva, jak já, tak Wess, odskočili. Zmateně jsme se dívali všude kolem. Nechápala jsem, co se to právě stalo. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Popravdě, já se styděla.

Wess zareagoval první a vkročil do bytu. Přidal se k ostatním klukům z týmu. Zrovna zapínali playstacion a chystali se hrát nějakou hru. Bože, kde se to tady vzalo? Co tady všichni proboha dělají?

Zavřela jsem schodové dveře a pak si vzpomněla, že v ruce držím slunečnici. Tu slunečnici od Wesse. Nemohla jsem jinak, ale široce jsem se usmála. Rychle jsem odběhla za kuchyňský kout, abych dala květinu do vázy. Pak jsem jí postavila na barový pult. Padla tam jako ulitá.

„Z našeho bouřliváka se stává romantik," pronesl Owen, který se opřel o barový pult naproti mně. Zasmál se. „Nevěřil jsem, že se toho někdy dožiju."

Nechápavě jsem se na něj podívala, na tváři výraz typu „Co to trepeš za debiliny?!" A Owen se rozesmál ještě víc. Obešel pult a přehodil pře ze mě svoji paži. Tlačil mě dál do místnosti, kde na sebe kluci pokřikovali, nebo spíš jeden přes druhého. Byl to hotový blázinec.

Zůstali jsme stát na kraji jejich chumlu. Owen se usmíval a kroutil hlavou. Já byla popravdě trochu vyděšená. Tohle bylo jako probuzení do neznáma. Nečekala bych je tady ani za milion let. A oni nezklamali, chovali se přesně tak, jak uměli, jako v pavilonu opic. Předháněli se, kdo z nich bude větší pavián.

„Co tady vlastně děláte?" zeptala jsem se Owena. Na tváři pořád ten samý nechápavý výraz.

„Jak jsem říkal, když nejdeš ty k nám, musíme my za tebou," zopakoval svůj výrok, který pronesl mezi dveřmi. Přešlápla jsem na zdravou nohu. Stát na té nemocné mi dělalo problémy. Doktor sice říkal zatěžovat, trénovat a nabírat svalstvo. Jenže k čemu?

To už kluci zprovoznili konzoli a zrovna se třídili do družstev, jejichž hráči mezi sebou budou soupeřit. Jedním kapitánem byl Owen a druhým Wess. Jak taky jinak. Přihlížela jsem, jak se třídí a vyvolávají jednotlivá jména. Byli jako banda puberťáků.

„Sakra, jeden nám chybí," zaprotestoval Wess, rozhlížel se po ostatních, až upřel svůj pohled na mě. Owen následoval jeho příkladu, když v tom mu došlo, nad čím uvažuje. V kurzu bylo ještě pár kluků, ale Owen nezaváhal.

„Tak na to zapomeň! Robyn je v mým týmu!" rozkřikl se a majetnicky si mě přitáhl k sobě, ještě dřív, než Wess stačil vůbec něco říct. Tak jen zavřel otevřená ústa, zasmál se a vybral si dalšího člena do své bandy.

→ A je na světě další část. Dnes po hrozně dlouhé době. Měla jsem trošku psací krizi, kdy jsem víc četla než psala. 

→ Snad jste na mě nezanevřeli. Tady je další část ze života Robyn Torresové. Užijte si ji, pište komentáře, budu jedině ráda.