Znovu na ledě

Slíbil jsem to tvému otci

Moje Elí stála před stadionem na parkovišti téměř o samotě. Když jsem jí uviděla, nemohla jsem uvěřit, jak jsem na ni mohla zapomenout. To si nikdy neodpustím. Tohle auto bylo moje tělem i duší. Zbožňovala jsem ho, byla to ta nejúžasnější věc, jakou jsem si kdy pořídila. Bylo to moje první auto, na které jsem si sama vydělala a od té doby jsem jezdila jen s ní. Nehledě na to, jak moc se mi dařilo nebo kolik jsem vydělala peněz. Ona se mnou byla od začátku a tak to i zůstane. Nechala jsem si ji dokonce přivést sebou do Bostonu přes celý oceán.

Wess zastavil a já rychlostí blesku vystřelila z jeho auta a běžela k tomu svému. Za svými zády jsem slyšela smích. Doběhla jsem k autu a pohladila ho po kapotě. Byl to starý model Džípu Wragler v červené barvě. Moje srdcovka.

„Neboj Eli, už jsem tady. Nemůžu uvěřit, jak jsem na tebe včera mohla zapomenout," promlouvala jsem tiše k autu a přitom se mračila na Wesse, že se mi směje.

„Ty jsi pojmenovala svoje auto Eli?" zeptal se a vytáhl jedno obočí vzhůru, jako bych byla ten největší blázen na světě. No řekněte sami, copak vy nemáte svoje auto pojmenovaný?

„Eleanor," opravila jsem ho. „Jmenuje se Eleanor." Dál se usmíval a obcházel moje auto dokola. Zkoumal ho.

„Proč jsi si vybrala zrovna tohle auto?" zeptal se, když došel ke mně. Podívala jsem se z Eleanor na Wesse a zase zpátky.

„Eleanor je moje první auto, které jsem si pořídila za první vydělané peníze v profesionálním hokeji. Má pro mě hodnotu. Je důkazem toho, že jsem něčeho dosáhla. Nevyměním ji, dokud nebudu muset," přiznala jsem a přejížděla prsty po kapotě. Hýčkala jsem ji. „To auto má duši."

„Líbí se mi," přitakal potichu. Pak už se vydal ke stadionu. Nevím, co mě to popadlo, ale šla jsem za ním. Měla jsem dobrou náladu a nechtělo se mi jít domů. Doběhla jsem ho až u dveří do stadionu. Zrovna je otevíral. Měl tak dlouhé nohy a když se rozešel, nemohla jsem mu zaboha stíhat.

„Mohla bych se jít podívat na trénink?" zeptala jsem se, když jsem zachytila dveře, které mi podržel otevřené.

„Že se vůbec ptáš," mrkl a popohnal mě před sebe mávnutím ruky. Vklopýtala jsem do haly a zamávala vrátnému. Široce se na mě usmál a pozdravil. Ten člověk byl pořád samí úsměv, kdykoli jsem tady byla, usmíval se a měl radost ze života. Až vyrostu, chci mít ze života přesně takovou radost jako on.

Šli jsme ke kabinám a mě se na tváři usídlil úsměv od ucha k uchu. Těšila jsem se, že uvidím kluky. Abych pravdu řekla, prostě mi chyběli, ať už jsem tady zažila cokoli, stali se součástí mého života. Cítila jsem se pořád součástí týmu, i když už jsem na to prakticky neměla právo. Ale těšilo mě, že jsem neustále vítaná. Že mě nezavrhli.

„Chceš pozdravit kluky?" zeptal se Wess, když zastavil před šatnou a podíval se na mě. Ruku držel na klice.

Jednoduše jsem rychle přikývla. Tomu se zasmál a pomalu otevřel dveře. Okamžitě se ozval mužský smích a ryk hlasů. Wess vešel dovnitř, ale zastavil se napůl ve dveřích, tak abych nebyla vidět. Stála jsem těsně za ním. Přede mnou se tyčila jeho svalnatá rozložitá ramena a já se mohla kochat tím úžasným výhledem.

„Héééj!" zakřičel Wess. „Chcete překvápko?" Při těch slovech upoutal všechnu pozornost na sebe a najednou byl klid. Pak se kluci rozkřičeli, že jasně, že jo. Wess se ke mně otočil čelem, usmál se a popadl mě za ruku. Ta moje do té jeho zapadla a celá se v ní ztratila. Hřála. Byla celá mozolnatá, ale tak pevná a hřejivá.

Pomalu jsem vešla za ním do šatny, a když se rozhlédla kolem, uviděla jsem bandu polonahých hokejistů, kteří se cpou do výstroje. Zaznamenala jsem Owenův úsměv a Zachovo vypísknutí, ale to už se oba rozběhli ke mně, Owen mě vytrhl z Wessovy dlaně a zatočil se se mnou v náručí. Najednou jsem vysela ve vzduchu a smála se jak malá holka.