Znovu na ledě

Probuzení

Po tom co kluci včera odešli, jsem si přála svůj byt zbourat. Kdy stihli udělat takový bordel? Kdy stihli zašpinit úplně všechno od kuchyně, po televizi až po koupelnu? Od podlahy snad až po strop? Nedělám si srandu, na lustru vysel kus čehosi, co se záhadně táhlo a připomínalo sýr z pizzy, kterou jsme si objednali k jídlu. Začínala jsem se modlit, aby to opravdu byl jen sýr z pizzy. Můj byt vypadal jako po výbuch granátu a já měla sto chutí sem hodit další, abych tuhle pohromu sprovodila ze světa. Kéž by to tak šlo.

Zaúpěla jsem a hlava mi klesla do dlaní. Tohle budu uklízet hodiny. Podívala jsem se na displej telefonu, který ukazoval půl dvanácté. Zívla jsem. Tohle mi byl čert dlužnej. Zatracení chlapy.

A tak jsem se dala do úklidu. S bolavou nohou jsem si připadala jak invalida, co se snaží o olympijskou nominaci. Jenže vzdát to a nechat tenhle svinčík všude zaschout? Ne, to jsem nedovedla. To bych nebyla já. Kdyby mě někdo pozoroval, asi by se dobře bavil. Bože, vždyť i já bych se bavila, kdybych se mohla sama na sebe dívat.

Když jsem skončila, totálně zpocená, zničená, umírající únavou, ukazovaly hodiny 2:30 v noci. Sotva jsem se zvládla osprchovat a ještě v ručníku jsem padla do postele a jak dlouhá tak široká jsem okamžitě usnula.

...............

„Do háje, ségra!" zavřískal kdosi a já okamžitě vystřelila z postele. „Nemůžeš spát oblečená?"

Podívala jsem se na svého brášku, který stál mezi dveřma do mé ložnice a rukou si zakrýval oči. V tom okamžiku se za jeho zády objevil Rambo a jeho oči, nekecám, málem vypadly z důlků. Brada mu klesla dolů a téměř se opírala o jeho hruď. Jeho oči mě sklenovaly od hlavy po paty.

„Splnil se mi celoživotní sen!" slintal Rambo a já se v tu chvíli podívala ke svým nohám.

„Do hajzlu!" zaklela jsem. Okamžitě jsem byla na sto procent vzhůru a rychlostí blesku popadla ručník, který se povaloval zmuchlaný na mé posteli. Musela jsem večer usnout jen v ručníku a ten se mi během spánku musel odmotat z těla. Takže jsem stála před svým bráchou a jeho nejlepším kamarádem jen v rouše Evině, tak jak mě bůh stvořil. No do hajzlu!

„Co tady vůbec děláte?" vyštěkla jsem na ty dva vetřelce stojící na prahu mého pokoje. Znovu jsem na ně pohlédla s rádoby nasupeným výrazem v obličeji. Ten zmatek v Tájových očích. A pak to potěšení, které v Rambových očích vystřídalo zklamání, když jsem se zabalila do ručníku. Já to prostě nevydržela. Naštvání zmizelo a já vybuchla smíchy. Nekecám. Normálně jsem se skácela na zem a smála se. A smála a smála.

Oba kluci na mě zírali jako na zjevení. Zjevně uvažovali, jestli jsem se někde nepraštila o hlavy nebo už dočista nepřišla o rozum. A pak se oba začali smát taky.

„Do háje, Robyn," obejmul mě Rambo svou velkou paží a přitiskl si mě k sobě. „Tohle mi nedělej, nebo mě aspoň varuj, pokud nechceš, abych dostal infarkt."

Zamračila jsem se na něj. „Nejsem zase tak škaredá!" protestovala jsem a chtěla se od něj odtáhnout na znamení protestu. On mě místo toho ještě víc přitiskl k sobě a druhou rukou mi pocuchal vlasy.

„Jsi nádherná a o to právě jde," mrkl na mě. „Příště si přinesu foťák, abych takovou chvíli měl navždycky zdokumentovanou. Jo, budu ho nosit pořád sebou, kdyby náhodu."

A já ho praštila. Vší silou, kterou jsem v tu chvíli v sobě našla. Pako jedno. Rambo se jen znovu začal smát. Neubránila jsem se tomu, dál jsem se smála s ním. Bylo to tak osvobozující. Dodávalo mi to energii, chuť žít.

Po chvíli se k nám připojil i Tyler. Přisedl si k nám na podlahu a nohy zkroutil pod sebe. Upřeně se na mě díval. Pozoroval Rambovu ruku omotanou okolo mých ramen a mezi obočím se mu objevila malá vráska, jak se mírně zachmuřil. Nechápavě jsem se na něj podívala. Není to přece poprvé, co si mě Rambo takhle k sobě tiskne a nikdy mu to nevadilo. Nikdy se takhle netvářil. Ani když Rambo vykřikoval, že si mě jednoho dne vezme za ženu a celé líbánky prošukáme v posteli. Omlouvám se za ten slovník, ale když on to přesně takhle říkal.

„Co tady vlastně děláte?" zopakovala jsem znovu svoji předchozí otázku.

„Přišli jsme tě poctít svojí návštěvou. Víme, že se ti stýskalo a nemůžeš bez nás žit, jen je ti blbý nám o tom říkat. Tak jsme ti to chtěli usnadnit," pronesl Rambo s naprosto vážným výrazem v obličeji. „Vuala, a jsme tady!"

A já už to nevydržela a znovu jsem se rozesmála. Bože, ten luk je vážně číslo.

„Můj milí Rambíčku, ty víš, že nesmírně prahnu po tvé přítomnosti!" pronesla jsem sladkým hláskem a vlepila mu pusu na tvář. Rambo se zasekl a okamžitě si mě chtěl přitáhnout zpátky. Jenže to už jsem byla na nohou a pryč z dosahu jeho rukou.

„Hééj, to není fér. Ta měla být na rty! Tvář se nepočítá!" protestoval. Zvedl se z podlahy a utíkal hromotlučím tempem za mnou. S mým nemocným kolenem jsem proti Rambovu tempu neměla sebemenší šanci, takže mě v půlce cesty do kuchyně dohnal. Popadl mě do svých medvědích tlap a najednou jsem visela hlavou dolů přes jeho rameno, které se mi zarývalo do břicha a kousek od obličeje měla jeho vypracovaný zadek. Ne že by nebyl k nakousnutí, nechápejte mě špatně, ale první co mě v tu chvíli napadlo, bylo...

„Opovaž se si prdnout!" Varovala jsem ho. Zaťala jsem pěsti a párkrát ho praštila do zad. Jenže Rambo se jen smál a dál mě táhl skrz byt.

„Myslím to vážně! Rambo! Opovaž se!" Zavrčela jsem znovu, tentokrát už se mi do hlasu dostával i smích. Jeho rameno mě krok co krok drcalo do břicha a já měla pocit, že pokud mě ještě chvíli ponese, uvidí na vlastní oči, jak vypadala včerejší pizza.

Včerejší pizza.... Zavzpomínala jsem.

Včerejší pizza, banda hokejistů u mě v bytě, brutální nepořádek, hraní videoher na konzoly, Wessovo provokování, Wess... Jo, Wess! Před očima se mi vybavila ta chvíle, kdy jsme proti sobě stáli ve dveřích mého bytu. Hypnotizovali jsme jeden druhého a vše okolo nás jako by zmizelo. Bylo to téměř, jakoby stál znovu přede mnou. Jako by to bylo minulou vteřinu, když sem hleděla do těch temných očí, ve kterých se objevila jiskra rošťáctví. Byly tak temné, že jsem se v nich v tu chvíli málem utopila. Bože, ty oči... Opravdu na mě můžou takhle působit něčí oči?

I když byly neskutečně uhrančivé, hluboké, temné a tak moc neproniknutelné. Byly tak vzácné. A já měla nutkání dívat se do té temné hloubky už napořád. Nikdy své oči neodvrátit.

→ Po delší době nové kapitolka

→ Omlouvám se za zdržení a za to že nevychází nové kapitoly nějak pravidelně, ale v prací, které je kolikrát nad hlavu a všemi povinnostmi okolo, trochu nestíhám.

→ To vás snad ale neodradí, a nezanevřete na mě a na další chvilky strávený s Robyn

→Piště komentáře, názory.. za každý podnět budu moc ráda