Každé ráno když se koukám z okna jak prší nebo svítí slunce, přemýšlím o svém životě, o tom co jsem prožila a co všechno mě ještě čeká. Ale hlavně čekám kdy se stane v mém životě něco velkýho. To jsem já a to je můj příběh. Jmenuju se Sarah.
Je ráno a už zase prší. Nechce se mi do školy, ale asi bych už měla jít. Když se za mnou zacvakli dveře, natáhla jsem si kapuci přes halvu a vyšla jsem z branky. Po cestě se ke mě připojila moje kámoška Nikol. Ta cesta v dešti byla otravná. Docela jsem byla ráda když jsem došla do školy.
První hodinu máme anglinu s panem Simonsenem. Pan Simonesen je milý a prošedivělí pán. Všichni studenti ze školy ho mají rádi.
Někdo zaklepal na dveře.
„ Vstupte ! " řekli klidným hlasem pan Simonsen. Do třídy vešel vysoký kluk s hnědými vlasy a krásnýma zelenýma očima. Měl na sobě černé džíny a černou mikinu. Chvíli mluvil s panem Simonsenem. Pan učitel se se otočil a řekl : „ Tohle je Alex. Od teď je to váš nový spolužák." No tak super bude chodit k nám do třídy. „ Sedni si tamhle za Sarah. " No a teď bude seďt za mnou.
Celou hodinu jsem nedávala pozor, byla jsem úplně mimo. Konečně zazvonilo. S Nikol jsem šla k automatům, abychom si něco koupili ke svačině. Když jsme šli do třídy na hodinu Přírodopisu s paní učitelkou Morrisovou, tak do mě narazil Alex a mě vypadli učebnice z ruky. „ Promiň já jsem tě neviděla. " „ V pohodě, ale měla by ses koukat kam jdeš. " a odešel.
Celou hodinu jsem přemýšlela proč jsem se mu vlastně omlouvala když jsem to já neudělala, to on do mě narazil ne já do něho.
Odpoledne když jsem šla s Nikol do obchodního centra, tak jsme potkali Alexe. Podíval se na mě a já se na něj usmála, ale on ani malý náznak úsměvu. Ale potom jsem se otočila a zjistila že se nekoukal na mě, ale na holku co byla za náma. Měla vyholenou půlku hlavy a byla celá v černým. Přišel k ni a usmál se na ni. To bylo poprvé co jsem viděla jeho úsměv. Přitiskl si ji k sobě a políbil. Je to jeho holka. Nečekala jsem že mi to bude vadit a tak když to přišlo mě to zaskočilo.
„ Sarah! Halo! Sarah!" uvědomila jsem si že na ně civím jak blb. „Sarah? Co je? " „ proč na ně tak civíš?" otočil jsem se „ Na koho civím? Necivím! " cítila jsem jak rudnu. „ Fajn. Jasně. Tak pojď a nečuč na ně pořád." rozesmála se. „ Ale já na ně neču..." „ Jasně, jasně. " Ta ironie v jejím hlase mě štvala.
Celý večer jsem přemýšlela o Alexovi a tý holce. „ Sarah! " „ Ano mami? Co je? " „ pojď se najíst. Už je večeře !" „ Já nebudu jíst." „ Proč? Je ti něco? " „ Ne jen nemám hlad. Půjdu si lehnout." „ Dobře" Nešla jsem spát. Civěla jsem z okna ven jak se blíží bouřka.
