Celou noc se mi zdálo o Alexovi. Taky o tom jak mě nesl v náruči do té chaty. „ Sarah! " „ Ano? " zašeptala jsem. Do pokoje vešla Caroline. „ Jdeš s námi na snídani? " „ Jo jenom se převleču." Každé slovo bolelo, ale dalo se to vydržet.
„ Ahoj Sarah. Už ti je líp?" „ Ano. Už je to lepší." „ Dnes odpoledne odjíždíme domů. " „ Fajn."
Když jsme přijeli domů všichni jsme si vybalili a šli na večeři. „ Sarah jestli nechceš jít zítra do školy tak nemusíš. " „ Já do školy půjdu. Chci Alexovi poděkovat." „ Dobře."
Mezi tím co se děje u Alexe:
„ Alexi?! " „ Ano pane? " „ Amanda mi říkala že si zachránil nějaký holce život. Je to pravda?" No super teď se do toho začal montovat i pán. „ No.. jo. Byla to spolužačka ze třídy." „ Alexi ale tohle my neděláme! My lidi nezachraňujeme! " „ Já vím pane, ale..." „ Vypadá to že k ní začínáš něco cítit." „ To není pravda pane.!" „ To je jedno. I kdyby to tak nebylo tak to by se stejně brzy změnilo a to si nemůžeme dopustit. Budeš se jí muset zbavit. " „ Ale pane to nejde...já... já nemůžu." „ Pokud to neuděláš ty tak to udělá Amanda a to jí bude bolet víc."
U Sarah:
Po večeři jsme byly všichni hrozně unavení a tak jsme rychle usnuli.
