Medvídek

1.

Lidé ve velkých městech jsou poměrně otrlí. Jen máloco je překvapí, když odpoledne prochází letními ulicemi. Na asiata vysoký, dobře stavěný muž v ocelově šedém obleku a slunečních brýlích by to však dokázal. O pozdvižení, které působil v běžné vesnici nedaleko Prahy, nemluvě.
Sebevědomě kráčel prostředkem chodníku a v pravačce držel za zadní tlapku velkého bílého plyšového medvěda, jako by za sebou vlekl válečnou kořist.
Medvídek se pohupoval ve výši jeho kolen, v rytmu rychlé chůze, a i když byl očividně nový, pohled na něj vzbuzoval tak trochu lítost.
Muž se nedíval napravo ani nalevo, šel stále vpřed. Ani v odpoledním parnu, které panovalo, na sobě nenechával nijak znát únavu, snad jen absence kravaty a rozepjaté dva horní knoflíčky bílé košile napovídaly, že není robot.
Lidé mu uhýbali z cesty a otáčeli se za ním. Ať už šel kamkoliv, nebylo pochyb o tom, že tam způsobí pozdvižení.
A přesně to měl v plánu.

Ráno dost pospíchal, čekalo ho od devíti hodin jednání a ještě měl jako každý pátek odvézt svou tříletou neteř Miu do školky. Věděl, že tam od konce minulého týdne začali předělávat zahradu a dětské hřiště, ale v tom spěchu se mu to prostě vykouřilo z hlavy. Místo na parkovišti o tři ulice dál tak ze zvyku zajel k parkovacím místům soukromé školky. Které, jak rychle zjistil, bylo obsazeno dodávkami dělníků a takovými těmi malými bagříky. Jen těsně se jim vyhnul a nechal své auto na varovkách, než dovede holčičku do její třídy.
Sotva vyšel z budovy, nemohl přehlédnout partičku mužů, obklopujících jeho bílé audi. V duchu protočil oči, zhluboka se nadechl a vykročil k vozu.
„Sem nevěděl, že si ťamani takhle vydělaj... To asi šije tepláky celá rodina dnem i nocí, co?" prohlásil jen mírně tlumeným hlasem jeden z dělníků a ostatní ho odměnili smíchem.
„Ale hovno, jeden sedí ve večerce a zbytek ve sklepě pěstuje trávu. Nekoukáš na zprávy?" odpověděl mu další hlas pobaveně.
Jiro otevřel dveře u řidiče a chystal se nasednout, když se za jeho zády ozval tichý hlas.
„A není to jedno? Myslím... Však si na to vydělal, ne?" Jiro se překvapeně otočil a pohledem hledal svého zastánce.
„Neříkej, že jsi udělanej do nagelovanejch šikmáčů, kluku?" zpražil ho muž, který celou scénu začal. Šklebil se přitom na zrzavého mladíka v zelených montérkách a červené mikině, který se pod jeho pohledem začal téměř scvrkávat a pohledem se zavrtával do země u svých pracovních bot.
„Tak mu dej na sebe telefon, ne?" mučil ho muž dál. „Třeba ti doveze z toho jejich obchodu nějakou plyšovou mrchu," posmíval se. Chlapec očividně začal litovat, že nebyl zticha.
„Pánové," překvapil dělníky Jirův pevný, hluboký hlas. „Můžete tady brblat jako starý báby, nebo se můžete pustit do práce, a na takový auto si taky vydělat. Ten skřítek tady," kývl hlavou k zrzkovi, „má naprostou pravdu. Asi něco dělám dobře, když mi to vydělává tolik, abych si mohl dovolit tu trochu pohodlí," věnoval jim povýšený pohled. Z drobného chlapce viděl krom kštice jen zářivě rudé uši.
„Jak se jmenuješ?" oslovil ho, bez ohledu na překvapené publikum.
„Petr," zdvihl zrzeček hlavu překvapeně.
„Fajn, tak co to bude, Peti?" věnoval mu Jiro vřelý úsměv.
„Prosím?" zamrkal hoch nechápavě.
„No, jakého plyšáka by sis představoval?" naklonil muž v obleku hlavu ke straně.
„To... To není nutné," vykoktal ze sebe mladík a do tváře se mu nahrnula další krev.
„Trvám na tom," zvážněl Jiro.
„Tak... Tak třeba medvěda," pousmál se Petr stydlivě. Jiro spokojeně kývl hlavou. Už se nadechoval k odpovědi, ale z kapsy se mu začaly ozývat trýznivé zvuky vyzvánění služebního telefonu.
„Musím jít. Přeji pěkný den, pánové," podíval se každému z dělníků zpříma do očí, než nasedl a odjel. Moc dobře věděl, že drtivá většina takových frajerů se zmůže jen na silné řeči. Navíc, tahle generace vyrůstala na filmech s Jetem Li, takže si každý střet s asiatem dobře rozmysleli.
Jen doufal, že Petrovi nezavařil.


Sotva bílý vůz zmizel z dohledu, veškerá pozornost se upřela na Petra.
„Ne... Neměli bychom se do toho pustit? Za chvíli začne sluníčko pražit, tak ať to máme za sebou...? Na takovou káru bych si taky jednou rád našetřil..." zkusil uvolnit napětí, které se hromadilo ve vzduchu. Nejistě se rozhlédl kolem. Pan Bajer, který vedl jejich partu, protočil oči.
„Co s tebou mám dělat, kluku... Tak poslouchejte, dneska začneme..." Petr ho nevnímal. Měl toho hrubiána celkem rád. I když byl jedovatý a občas dost vznětlivý, byl to spravedlivý vedoucí a Petr se toho od něj hodně naučil. Většina jeho spolužáků se ho bála, protože netoleroval lenošení a práce pod ním nebyla snadná. Nebral naprosto žádné ohledy na to, že jim ještě ani nebylo osmnáct, chtěl po nich stejnou práci jako od ostatních. Snad díky tomu byl Petr na sebe tak hrdý, když si na praxi z celého ročníku vybral jen jeho, protože s ním byl po minulých projektech spokojený.
Úkoly pro dnešek byly rozděleny. Petr se zadíval na nebe bez jediného mráčku, které slibovalo pořádně horký den. Spokojeně se usmál a rozepnul si mikinu. Byl odmalička zkrátka teplomil.


Jiro měl báječnou náladu. Celý den se mu dařilo všechno, na co sáhl. Proto když se blížila doba, kdy měl vyrazit pro malou Miu do školky, s úsměvem vyrazil do nejdražšího hračkářství v okolí. Jen vešel do obchodu, vyběhla mu naproti mladá prodavačka.
„Dobrý den, mohu nějak pomoci?" usmívala se na něj a Jira napadlo, že tenhle pohled v očích už viděl. Jednou šel s kamarádkou do útulku, když si chtěla pořídit psa. Ti nejošklivější a nejzoufalejší se dívali přesně takhle, když prosili o šanci na lepší život.
„Ne, díky. Vím přesně, co hledám," věnoval jí odtažitý pohled a zamířil rovnou k regálu s plyšáky. Na okamžik ho mlčky projížděl pohledem, aby vzápětí sáhl do vedlejšího malého regálku a vytáhl hebkého, bílého medvěda s mašlí na krku. Spokojeně se usmál. Přesně tohle potřeboval.
Při placení si všiml obrazovky, kde byl obraz parkoviště v místě, kde stál jeho vůz. No, rozhodně to vysvětlovalo to vřelé uvítání, uchechtl se v duchu.