Medvídek

17.

„No co stojíš,"pobídla ho Ema. „Běž si dát věci do chatky."

Petr se pousmál honosnému oslovení té staré, polorozpadlé stavební buňky, kam se krom dvou paland a jedné skříně nevešlo nic jiného, a kde dveře držely zavřené, jen pokud je člověk zamkl. Vzal z háčku uvnitř kiosku klíček a šel si vybalit batoh.

Chvilku se zaraženě díval na palandy, než si připustil, že se mu to nezdá. Místo aby stály každá na jedné straně místnosti, byly přiraženy k sobě a tvořily tak patrové letiště. Na spodních postelích už bylo povlečení, a tak usoudil, že on nejspíš bude spát nahoře. Skopl boty a vyšplhal po dřevěných příčkách. Batoh hodil vedle sebe a natáhl se, aby zkusil, jestli z postele dosáhne do skříně. Pohodlně ji otevřel, horní dvě poličky tak mohl pohodlně zaplnit těmi pár kousky oblečení, co si dovezl.

Většinu jeho batohu totiž zabíral bílý medvídek.

Převlékl se do kraťasů a trička, nazul si sandály a vrátil se za Emou a Milanem.

Brýlatý mladík zrovna zapaloval nevelké ohniště.

„Chceš pomoct?" zeptal se Petr.

„Ne, v pohodě. Emča říkala, že dnes tu skoro nikdo není, a tak zavřeme stánek dřív. Má tam v lednici připravený nějaký maso, tak hádám, že má na večer velký plány," usmál se Milan srdečně a Petra napadlo, že by to přece jen nemuselo být špatné, když tu budou všichni. Svrběla ho kapsa, ve které měl mobil. Chtěl napsat Jirovi, ale nevěděl, jak bude reagovat na Milanovu přítomnost. Ale, pokud mu to neřekne, nebude to stejné, jako by mu lhal?

„Hotovo, zamčeno a zajištěno," vyskočila Ema z kiosku, kde zajistila okenice, aby se tam v noci nedostal žádný nevítaný návštěvník. Nechala otevřené jen dveře, které byly kousek od nich, aby se mohli pohodlně dostat k lednici.

A alkoholu, uvědomil si Petr, když viděl, co to drží v ruce.

„Tak na co si připijeme?" vyzvídala, zatímco rozdávala tři bílé kelímky. Do každého lila trochu vodky a dolívala džusem.

„Mě bez alkoholu, prosím," zastavil ji Petr a posledním kelímkem včas ucukl. „Jen džus."

Ema se na něj zašklebila, ale poslechla. Podala jeden z kalíšků Milanovi.

„Tak na co?" dožadovala se odpovědi.

„Na nás? Ať to v klidu zvládneme?" navrhl Milan a objal ji kolem ramen.

„Na nás!" opakovala po něm Ema spokojeně. Petr si s oběma připil a zadoufal, že to opravdu bude v pořádku. Milan mu sice přišel jako čím dál tím větší pitomec, ale Ema ho měla ráda, a tak mu chtěl dát šanci.

„Co říkáš těm postelím?" usmál se Milan na Petra spokojeně. „Nevadí ti spát nahoře?"

„Ale prosím tě," zachichotala se Ema. „Teď, když už je z něj chlap, tak chápe, že chceme být spolu, ne?"

Milan překvapeně vykulil oči, ale Ema si ho nevšímala.

„Říká se tomu teda tak i u dvou kluků? Že z tebe udělal chlapa? Nebo..."

Petr zatnul čelist. Nejspíš to nebude tak pohodové, jak doufal.

„To není tvůj první kelímek, co?" ušklíbl se a teprve teď si všiml, že jeho jindy sebevědomá kamarádka je poněkud odvázanější než obvykle.

„Chodí upíjet do lednice od chvíle, co jsem přijel," usmál se Milan omluvně a něco jí pošeptal. Ema vyprskla smíchy.

„Promiň, Péťo. Chápu, že mi do toho nic není," zatvářila se kajícně.