Medvídek

10.

Petr si mohl neustále v hlavě opakovat, že jsou dva svéprávní, dospělí muži. Přece se zvládnou vyspat na jedné posteli, aniž by... Aniž by...

Už jen z té představy cítil, jak se mu penis pomalu probouzí k životu, a snad vůbec poprvé zalitoval, že není příznivcem pěny do koupele.

„Původně jsem ti chtěl nabídnout masáž nohou, ale vzhledem k okolnostem ti můžu v rámci bezpečnosti tak maximálně umýt záda," povzdychl si Jiro, a vytáhl ruku, kterou měl doposud ponořenou v teplé vodě. Zkropil Petrovu tvář několika drobnými kapičkami, které mu ještě ulpívaly na špičkách prstů.

„To... To je dobrý, děkuju," povytáhl se chlapec do sedu, aby se mu napůl vztyčené mužství snáze skrývalo. Jirovu všímavému pohledu však něco takového nemohlo uniknout.

„Jo, asi si to necháme na jindy," řekl náhle zhrublým hlasem a spěšně opustil koupelnu.

V chodbě div nenarazil do Lenky, která mu právě nesla nějaké triko a kraťasy, vše ještě v originálním balení, zřejmě špatně zvolená velikost při koupi. Už se nadechoval, aby se jí zeptal, jestli poslouchala za dveřmi, ale ona ho s šibalským úsměvem, tolik podobným tomu Petrovu, předběhla.

„Dáme si ještě víno?"

„Ne, díky. Já už dnes pít rozhodně nebudu," oplatil jí úsměv. Nehodlal jí dovolit, aby vyhrála i tuhle bitvu. Vrátil se do obýváku a s oblečením na klíně si hrál s telefonem.

Po několika málo minutách do místnosti vešel Petr. Jeho obvyklá, mírně nasládlá vůně byla silnější než kdy jindy, a koupelí zrůžovělá pokožka mu ještě přidávala na přitažlivosti.

„Koupelna je volná," řekl tiše a se sklopenou hlavou prošel do svého pokoje.

„Jen jdi," broukla Jirovým směrem Lenka. „Já tu stejně musím ještě něco dodělat."

Jira napadlo, jestli se ta převelice laskavá harpyje pokusí být celou noc vzhůru, aby je hlídala jako malé kluky. V koupelně na okamžik zaváhal, jestli by nebylo bezpečnější, kdyby si to alespoň jednou udělal, ale když vzal v úvahu riziko Lenčiných uší nalepených na papundeklových dveřích, chuť ho rychle přešla. Uchýlil se tedy s tichým klením k osvědčené ledové vodě.

Poté, co spokojeně zářící Lence kysele popřál dobrou noc a sladké sny, vešel do Petrova pokoje. Byl v něm poprvé, přesto se neměl potřebu nějak rozhlížet kolem. Jeho pozornost, v místnosti osvětlené jen malou lampičkou na nočním stolku, neochvějně přitahovala útlá postava, namačkaná u zdi na kraji postele. Jen ryšavá hlava vykukovala zpod deky.

Lehl si vedle Petra a jemně ho pohladil po hlavě.

„Snad se mě nebojíš?" zasmál se. Petr jen zavrtěl hlavou, ale neotočil se za tichým hlasem.

„Dobrou noc, skřítku," zašeptal Jiro a pro jistotu se k zachumlanému chlapci otočil zády, aby odolal pokušení si to sladké stvoření přitáhnout do náruče. Zhasl světélko, vedle kterého trůnil povědomý bílý medvěd.

V místnosti zavládlo ticho, rušené jen nezřetelnou přestřelkou z televize sousedního bytu a zvuky aut projíždějících v dálce.

Jiro cítil, jak se matrace mírně zhoupla a Petr přes něj přetáhl deku. Letmý dotek na krku, který se mu nejspíš jen zdál, a nezřetelné „dobrou noc". Jako kdyby celé jeho tělo tvořil jediný obnažený nerv, jemný dech kdesi u jeho zátylku mu působil téměř utrpení. Pevněji sevřel oční víčka a doufal, že než napočítá do deseti, vzbudí ho ranní paprsky.