Medvídek

9.

Petr seděl v jedné z mnoha kaváren obchodního centra v Letňanech a nadával si, jak mohl na celý tenhle šílený nápad kývnout. Původně to neznělo tak špatně, když ho Ema přemlouvala, aby s ní a Milanem zašel ven. Doufal, že z ní Milanova přítomnost vypudí ty tisíce otázek, které mu ohledně Jira kladla celý týden, kdy spolu s ní chodil do školy. Jak moc si díky ní přál mít ještě týden praxi... Navíc, měl téměř dvě hodiny čas, než se měl sejít s Jirem, tak proč je nestrávit v přítomnosti přátel.

Ono se to ale trochu zamotalo. Ema nakonec musela odejít, a tak na schůzku s Jirem čekal po boku svého ex, který měl snad ještě zákeřnější otázky, než Ema. Navíc odmítl odejít, i když se tu měl Jiro objevit už každým okamžikem.

„Takže jako dneska budete společně nakupovat, jo? To už si tě chce oblíknout podle svýho vkusu?" uculil se Milan škodolibě. Podle jeho jedovatých poznámek pro něj byl Petrův přítel prostě sugar daddy.

„Jdeme vybírat dárek pro jeho synovce," naježil se Petr ten den už po několikáté.

„Jo, a kolik mu je? Taky sedmnáct?" upřel na něj lehce přezíravý pohled.

„Deset," prskl Petr a zvažoval, že ho prostě pošle do háje. Měl těch jeho řečiček po krk.

„A jak mu s tím pomůžeš ty? To vás vidí na stejný úrovni?" bavil se mladík v moderních brýlích.

„Milane..." zvýšil Petr varovně hlas. Jira neviděl celý týden, naposledy když ho v sobotu dopoledne odvezl domů, takže když mu včera zavolal, jestli má v pátek odpoledne čas, vůbec neváhal. „Prostě mě požádal, jestli bych s ním zašel vybrat dárek pro jeho synovce. Jsem rád, že se dostane z práce a budu moct být s ním. Mohl bys v tom přestat hledat něco, co tam není?"

Hnědovlasý mladík zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „Promiň, promiň. Jen mi to přijde divný. Podle toho, co říkala Ema, je to nějakej superúspěšnej podnikatel z V.I.P. rodiny. A takovej vyjede po zahradníkovi? Uznej..." odmlčel se významně a Petra napadlo, jestli se na jeho budoucí kariéru vždycky díval takhle svrchu. „Jen proto, že jsme se rozešli, jsem nepřestal mít zájem o to, co se s tebou děje," díval se mu Milan do očí a natáhl se pro zrzkovu ruku. „Nechci, aby se kolem motal nějakej..."

Sotva se Petrovy ruky jen letmo dotkl, vyrušil je hlas, ze kterého Petra zamrazilo.

„Jsem rád, že má můj přítel takové starostlivé ex," měřil si Milana muž v tmavém obleku a světle modré košili bez kravaty, opovržlivě.

„Jiro," vykvikl Petr a s hlasitým odsunutím židle vyskočil.

„Ahoj, skřítku," pozdravil chlapce tiše, přitáhl si ho a vtiskl mu rychlý polibek kamsi pod ucho, přičemž mu nosem přejel po citlivé skráni. Petrovi se okamžitě nahrnula krev do tváře.

„Jiro, to... To je Milan. Kamarád. Ještě s jednou kamarádkou mi chtěli dělat společnost, než přijdeš, ale ona musela odejít a tak..."připadal si Petr najednou provinile.

„Milan," zvedl se brýlatý mladík a napřáhl k Jirovi sebevědomě ruku, zatímco si ho nedůvěřivě měřil.

I když Milan nikdy nebyl typ na titulní stránky časopisů, Petr ho vždycky považoval za hezouna. Neměl nijak ostré rysy, jeho tvář na ulici nepoutala pozornost, ale měl milý úsměv, bystré modré oči a byl pěkný takovým tím lidsky přirozeným způsobem. Jiro oproti němu vypadal jako jeden z těch mužů, nad kterými může člověk slintat jen na stránkách módního magazínu, protože v běžném životě obvykle nebývají skladem.

„Ach jistě," usmál se Jiro chladnokrevně a po nepatrném zaváhání ruku přijal. „Ten s tou přítelkyní, že? Těší mě, říkej mi Jiro."