Unpredictable

3. Kneel!

Takže další část je tu :-) Dvanáct dní je sice trošku delší doba, ale už týden hraju pro ožralé Dány :-) - takže není moc čas. Doufám, že se bude další část líbit.

---

Současnost...

            Stál před zrcadlem a téměř nevěřil svým očím. Kostým, který měl na sobě, byl ve všech ohledech naprosto dokonalý. Díval se na svůj odraz ve velké lesklé ploše ozářené několika světly, na svou vysokou štíhlou postavu oděnou v záplavách měkké černé kůže, kvalitní smaragdově zelené látky a v odlescích zlatých plátů zapracovaných do oděvu a nemohl se odtrhnout. Jak jen mohli ten kostým tak perfektně zpracovat? Pohodil hlavou a dlouhé lesklé černé vlasy se mu mírně rozlétly kolem tváře. Přes odraz v zrcadle si všiml, jak všechny přítomné pracovnice kostymérny a maskérny zatajily dech. Tvář se mu rozjasnila v mírném úsměvu a přítomné ženy zjihly.

            „Pane Hiddlestone, za pět minut máte být na scéně,“ zvolal ode dveří obrýlený tlouštík v tričku s nápisem Fantasy-Con United Kingdom a rukou vytrčenou do prostoru mu ukazoval, kudy má jít.  Spokojeně se otočil od zrcadla ke dveřím a několika dlouhými kroky  se vydal z místnosti ven, zatímco ostatní personál stojící v úzké chodbičce se kolem něj v němém úžasu rozestoupil, jako by procházel král. Páteří mu projel zvláštní, těžko popsatelný radostný pocit.

Poté se octnul v zákulisí ohromné konferenční místnosti, zpoza tlustých černých závěsů slyšel stovky rozrušených hlasů. Čekají jen na něj. Ti lidé tam čekají, až se jim on na pár chvilek ukáže. Pořád ho to nepřestávalo fascinovat.

            „Můžete na okamžik? Přidělám vám na kostým mikroport,“ oslovila ho drobná blondýnka v černých legínách, červené mikině s logem festivalu a černé kšiltovce s nápisem „I love porno“.  Věnoval jí ten nejlepší oplzlý úsměv jakého byl schopen. „Ale jistě,“ zazubil se  dívka měla co dělat, aby jí zmíněný předmět nevypadl z ruky. Roztřesenými prsty mu připnula malý přístrojek na klopu, zatímco se vedle ní  odkudsi objevil vysoký štíhlý mladík v converse teniskách, přiléhavých džínách a tričku s černými proužky. Na očích měl brýle s tlustými retro obroučkami, na krku několik visaček a vstupních kartiček, na boku pouzdro s vysílačkou.

            „Ahoj Tome,“ řekl dotyčný a podal mu ruku se zářivým úsměvem, jež mu byl opětován. „Georgi,“ usmál se Tom společensky a stiskl nabízenou pravici. „Přišel jsem se jen ujistit, jak všechno probíhá. Vysvětlili ti, co máš dělat?“ zeptal se George. Tom krátce přikývnul. „Stejně budu improvizovat,“ zakřenil se a George ho poplácal po rameni. „Ty holky venku se stejně poserou,“ odvětil s úsměvem a během pár vteřin byl znovu pryč.

            „Tome, můžete,“ pípla světlovláska a ukázala směrem, kde se zpoza opony vycházelo na pódium. Tom se obřadně nadechl. Na druhé straně pódia si všiml namířeného oka kamery a koutkem oka zachytil část publika. Poté vykročil. 

            To, co se strhlo, když se objevil na scéně, bylo daleko za tím, než co sám očekával. Jekot, pískání a potlesk, který vypukl, mu div nezpůsobil ohluchnutí, na okamžik se zarazil a měl co dělat, aby nevypadl z konceptu. Něco takového ještě nezažil. Nikdy. I když se snažil jak chtěl, i když vynaložil veškeré úsilí, i když se uchýlil k zoufalým činům, i když šel přes mrtvoly, nikdy v životě  Tolik rozjásaných tváří, tolik těch, kteří by se toužili ho dotknout, kteří by dali cokoli, aby upřel svůj pohled zrovna na ně. Příjemné zachvění opět proběhlo celým jeho tělem. „Loki! Loki! Loki.....“ skandoval několikasethlavý dav a jemu se zatočila hlava opojným pocitem slávy. Tohle je přesně to, co vždycky chtěl!

            Rozpřáhnul ruce v teatrálním gestu a vykročil do přední části pódia – dav přestal skandovat a začal freneticky ječet. Přivřel oči a usmál se, euforie ho naprosto pohltila. „Jsem Loki z Ásgardu. A jsem obdařen velkým posláním,“ zadeklamoval známou repliku z filmu Avengers. Publikum začalo vřískat třikrát tolik.

            „Přišel jsem vás zbavit okovů svobody, hloupí Midgarďané. Podvolte se mi a najdete mír,“ pronesl vznešeným tónem, otočil se k publiku zčásti bokem a věnoval mu ten nejlepší krutý úsměšek, který na své tváři dokázal vykouzlit. Členové ochranky stojící po stranách místnosti a před pódiem začali vážně přemýšlet nad tím, kdy začnou první puberťačky kolabovat.

            „Milujeme tě, Tome,“ skandovaly desítky dívek a jeho žilami se rozlil silný spokojený pocit, až mu na zádech naskákala husí kůže. Otočil se zpět k davu.

            „Poklekněte, hloupí Midgarďané!“ zaburácel mocným hlasem a dav na okamžik ztichnul. „Řekl jsem KLEKNOUT!“ zařval ještě jednou a jako jedno tělo se celé publikum pohnulo a pomalu padlo na kolena. Personál festivalu v zákulisí, kameramani, zvukaři i ostraha strnuli jako sochy v němém úžasu. Jak velkou popularitu může mít člověk, aby před ním stovky lidí poklekly? Fotoaparáty novinářů cvakaly jako zběsilé.

            A Tom stál, zkamenělý stejně jako pracovníci festivalu. V hlavě mu dokolečka létaly myšlenky na to, jak celý život toužil po obdivu, pozornosti, zbožňování, moci.... a nikdy to nedostal. Až teď. A rozhodl se, že si to nikdy NIKDY nenechá vzít.

---

            Loki obezřetně kráčel ulicemi směrem do Londýnského centra aniž by si byl přesně jist, kam jde a co chce dělat. Chtěl se hlavně ukrýt před sférou vlivu svého nevlastního otce. Cokoli je lepší, než vězení na Ásgardu. Poté, co u skladiště na okraji města zabil hlídače, si jednoduchým kouzlem změnil šaty na něco více pozemského a teď byl poměrně nervózní, protože se na něj lidé dívali.

            Nechal se inspirovat citylightem před areálem skladiště, jež zářil do odcházející noci reklamou na oblečení H&M. Vykračoval si kalným ránem, na sobě úzké černé džíny, tmavošedé vypasované sáčko a bílé tričko s výstřihem do V, kolem krku decentní šedočernou károvanou šálu. Na nohou luxusní černé polobotky a nikdo nemohl vypadat více pozemsky než on, s dlouhými černými vlasy staženými na temeni do culíku. Přesto si všímal, že se po něm podezřele hodně lidí otáčí. Přece si ho nemohli pamatovat z událostí v New Yorku, vláda USA dělala vše pro to, aby vyloučila, že se jednalo o útok bytostí z jiné planety.

            Až když k němu v jedné čtvrti rodinných domků s jekotem přiběhl hlouček jakýchsi mladých dívek, došlo mu, že se po něm nedívají se strachem či podezřením – protože ti lidé se na něj dívali s obdivem.

„Tome, Tome, podepíšete se mi?“ přiběhla k němu první z dívek a další ho obklopily vzápětí. Zmateně se na ně zadíval. Jedna z nich mu strčila pod nos jakýsi barevný časopis s výraznými titulky. Vzal ho do ruky a vzápětí ho zase málem upustil. Na titulce byl totiž on. Tedy... nebyl to on, ale byl to on. Muž na obrázku vypadal jako jeho rodné dvojče. Stejná tvář, postava, postoj, barva očí, rysy tváře, tvar rtů, všechno, naprosto všechno. Až na jeho vlasy, které byly krátké, světle hnědé a upravené do precizního účesu. „Tom Hiddleston na premiéře Thora 2 – exkluzivní fotky!“ hlásal žlutočerný titulek.

            Loki na chvíli dokonale vypadl z konceptu. „Ale jistě,“ odvětil po chvíli, kdy se dokázal  znovu pohnout a mluvit. Uchopil nabízenou propisku a vžil se do předstírání, že je tím, jehož fotografii podepisuje.

            „Děkujeme mockrát! Celá naše třída vás miluje! “ švitořily dívky a postupně mu strčily další časopis, růžový chlupatý zápisníček a jedna z nich dokonce svou paži. Loki se spokojeně usmál. Obdiv mu vždycky dělal nesmírně dobře.

            „Můžeme se s vámi vyfotit?“, řekla další z dívek a všechny se s ním musely postupně vyfotit, přičemž se hádaly, která půjde první. Loki se stále přátelsky a mile usmíval. Toho muže musí najít. V hlavě se mu totiž zrodil naprosto úžasný plán...

Pokračování příště...