Unpredictable

2. Welcome back to Earth

Druhá kapitola je zde :-) Za hlasování a komenty budu samozřejmě ráda :-)

 Současnost...

            Když se probudil, byl už bílý den. Slunce se opíralo do ledabyle zatažených šedivých závěsů a stálo už pěkně vysoko na nebi. Ležel v posteli na břiše, nohy a ruce široce rozhozené, přikrývku ledabyle přehozenou přes nohy. Na sobě pouze sněhově bílé boxerky a přesto mu bylo horko. Ospale zamžoural a chvíli se zamyslel nad tím, co ho vlastně probudilo, když se do jeho mozku znovu zařízl protivný zvuk zvonku u dveří. Zaskučel a přetáhl si přes hlavu polštář. Zvonění ale neunikl.

            Když zvonek nepřestával ječet ani dalších pár minut, vztekle se posadil na posteli a do hlavy se mu zaryl osten bolesti. Chytil se za čelo a zavřel oči. Na to, co poslední dobou prováděl, nebyl vůbec zvyklý, dosud se k alkoholu ani jiným substancím neměl jak dostat, ale svět, který objevil, byl tolik lákavý a tolik zábavný, jako nic na světě nikdy dřív.

            Otravný zvuk ode dveří se vytrvale ozýval v pravidelných intervalech a do toho se na stolku vedle postele rozezvučel stříbrný iPhone 6. Protočil oči v sloup, prohrábl si rozcuchané světlehnědé vlasy a natáhl se pro telefon. Na displeji poblikávalo jméno Caroline. Manažerka. Člověk, který uměl být naprosto všem dokonalou osinou v zadku. Bohužel ji ale potřeboval. Už proto, že mu byla vstupenkou do tohoto světa. Světa slavných, známých a bohatých, světa, kterého když se zatím jen lehce dotkl, se už nikdy nechtěl znovu vzdát. Otráveně telefon zvedl.

„Jo?“ zachraptěl do aparátu a svalil se zpět do postele. Zvonek u dveří ustal.

„Koukej mi jít otevřít, Tome. Je mi jasné, že tu jsi. Auto máš před barákem,“ ozval se rázný ženský hlas na druhé straně. Teatrálně si povzdechl a ukončil hovor, načež líně vstal a pomalu se jen ve spodním prádle šoural ke dveřím.

            Když rozrazil vysoké masivní dvoukřídlé dveře, všimnul si, jak Caroline sjela pohledem celé jeho spoře oděné tělo, nicméně z jejího výrazu se toho nedalo moc vyčíst. Byla zvyklá pracovat s mnoha slavnými lidmi, proto ji další polonahá celebrita ve dveřích nejspíš nijak neuchvátila. Nebo to na sobě nedala nijak znát.

„Nechápu, že mi nemůžeš normálně otevřít. Jsou tři odpoledne, v jednu jsi měl být na tiskovce v centru. Co jsi proboha dělal?“, chrlila na něj, prosmekla se kolem něj a zamířila do útrob bytu. Z ramen si stáhla černý kašmírový kabát a elegantní vlněnou šálu v téže barvě, načež oboje pověsila na designový věšák v předsíni. Tom zavřel dveře a šoural se pomalu za ní.

„Byl jsem trochu zaneprázdněný,“ uchechtnul se Tom a následoval rozlícenou ženu s tizianovými vlasy až do ložnice, kde se ona konečně zastavila. Zběžným pohledem přelétla rozválenou postel, oblečení ze včerejšího večera chaoticky se válející všude kolem po podlaze, přičemž jejímu ostřížímu zraku nemohly ujít rozsypané zbytky bílého prášku, kreditní karta a bankovka stočená do ruličky na nočním stolku vedle postele. Caroline se znechuceně rozhlédla po místnosti a poté upřela své pronikavé zelené oči zpátky na Toma.

„Děláš si srandu?“ zeptala se, ale bylo evidentní, že neočekává žádnou odpověď. „Zařídila jsem tvou účast na tý tiskovce už před čtvrt rokem! Předevčírem jsem ti to připomínala! Jak si to jako představuješ?“ supěla naštvaně a přitom vyrazila ven z místnosti. Zastavila se v jídelně, kde si rozčileně zapálila cigaretu. Zapalovač i krabičku poté schovala zpět do své drahé kabelky od Michaela Korse. Tom šel s mírným úšklebkem za ní.

Až po několika mocných šlucích byla Caroline schopná pokračovat ve svém monologu. „Co když se o tom teď napíše všude v bulváru, že ten nafrněnec Hiddleston nedorazil na tiskovku o boji proti chudobě ve třetích zemí? Chytnou se toho!“ vyštěkla. Tom se cynicky zašklebil. "To je mi upřímně dost jedno," řekl studeně a trochu jí tím vzal vítr z plachet. Nevěřícně na něj zírala. Potom znovu nabrala dech. 

„Musíš si budovat image tak, aby tě ty přiblblý malý holky žraly! Puberťačky a ženský jsou cílovka, která si trhá rodidla z toho, když někde pochováš opuštěný štěňátko a ne z toho, že někde šňupeš koks kurvám z výstřihu,“ vychrlila Caroline a Tomův výraz i postoj se změnil jako mávnutím kouzelné hůlky. Z cynického, napůl pobaveného úsměvu byl výraz tvrdý jako kámen, pevně stiskl rty, z jeho tváře vystoupily všechny její ostré rysy, oči mu ztmavly, jeho štíhlé, ale vypracované tělo se napjalo jako kočka před skokem. Mírně nakročil směrem k ní a zvedl pravou ruku, až měla pocit, že se jí dotkne. Přesto, že byl pouze ve spodním prádle, na působivosti to jeho postoji vůbec neubralo. Vypadal spíš jako aristokrat, než jako obyčejný člověk – a to i přesto, že byl skoro nahý.

Caroline zmateně ucouvla dozadu. „Musím??? Já nemusím nic, milá zlatá, já si dělám, co chci. Já jsem celebrita a ty poskok. Já tě platím, takže TY máš dělat, co chci já a ne obráceně,“ zasyčel, přistoupil k ní a sevřel mezi prsty její bradu. Bylo to poprvé, co se jí dotkl jinak, než profesionální tisíckrát nacvičené objetí kolem ramen či podání ruky. Ten slušný a hodný Tom byl najednou pryč.

Vytrhla se mu a o kousek ustoupila, přičemž si mnula místo, kde se jí dotkl, na její vkus až příliš silně. „Jestli si pořád chceš kupovat ty drahý boty a kabelky, tak budeš muset pochopit, že mě opravdu nebaví plkat někde o hladových černoušcích nebo o domácím násilí,“ dodal. Caroline spadla čelist div ne k rameni. Tahle slova z jeho úst zněla nějak nepatřičně. Co se stalo? Stoupla mu sláva tak najednou do hlavy?

 „Takže pokud pro mě chceš něco udělat, starej se o to, aby se ze mě celej svět posral. A ne o to, co dělám ve svém volném čase,“ odvětil Tom ještě, načež se vydal ke dveřím z jídelny, kde Caroline teatrálním gestem pobídl k opuštění místnosti.

Ta pořád ještě sbírala správná slova. „Budeš se ještě divit, co bulvár dokáže napsat a jak ti to může uškodit,“ ucedila jenom a s nosem nahoru prošla bytem. U dveří do chodby se naposled otočila. „Jdi se pořádně vyspat. Třeba ti to potom dojde a zase to budeš ty,“ řekla suše, načež opustila byt.

---

Pár měsíců zpátky...

            Ležel na zádech na tvrdé zemi, prudce oddechoval, třásla jím zima a ještě ke všemu se z nočního nebe snášel k zemi nepříjemný studený déšť, jež promáčel jeho oblečení i dlouhé černé vlasy skrz naskrz. Stočil se do klubíčka, v ten moment nic víc nedokázal, množství sil, které na cestu z Ásgardu na Zemi vyčerpal, bylo tak obrovské, že byl rád, že se vůbec dovede nadechnout.

Navzdory dešti ležel na boku na zemi ještě hodně dlouhou dobu, než byl vůbec schopen se znovu pohnout. Trvalo to několik hodin, déšť ustal a noc začala pomalu ustupovat ránu, když se mu udělalo konečně lépe.

            Kolem něj byly staré několikapatrové hranaté budovy se zamalovanými, případně zalepenými okny a oprýskanou nahnědlou omítkou, zatímco za nimi se tyčily nové, šedivé a rozlehlé, opatřené barevnými nebo světelnými tabulemi hlásajícími do noci firmu, jíž patřily. Pomalu se zvednul a postavil na vratké nohy, beton ho studil a drobné kamínky píchaly do bosých chodidel.

            Zrovna když přemýšlel nad tím, jestli už je dost zotavený na to, aby mohl provádět kouzla a přičarovat si něco čistého a suchého na sebe, vynořil se zpoza budovy jakýsi muž. Na sobě měl černou kombinézu, čepici s kšiltem a v ruce třímal velkou baterku, kterou si svítil na cestu přesto, že už se pomalu začínalo rozednívat. Potom jeho pohled padl na promáčeného černovlasého muže stojícího asi deset metrů od něj.

            „Co tady děláte, pane? Tady nesmíte být, je to soukromý pozemek,“ zvolal a posvítil na neznámého baterkou. Cizinec naklonil hlavu na stranu a nechal muže, aby k němu přišel blíže. „Kde to jsem?“ zeptal se. Muž v kšiltovce zmateně zamrkal a pomyslel si, že neznámý musí být nejspíš na drogách, proč by se jinak procházel bosý v dešti na periferii? Bezděky přejel rukou po teleskopickém obušku schovaném za pasem.

            „Toto je okraj Londýna. A vy jste na soukromém pozemku, musíte odejít,“ odvětil, došel k neznámému a vzal ho za paži. V očích neznámého se nebezpečně zablýsklo. Vytrhl svou paži ze sevření, napřímil se, takže vynikla jeho úctyhodná výška a zblízka zasyčel hlídači do tváře. „Co si to dovoluješ, smrtelníku?“

            Muž překvapeně vytřeštil oči, víc nestihl – v ten moment ho oslepila jasně modrá záře.

Pokračování příště....