Unpredictable

12. No way out

Tak jo, poslední kapitola této povídky je tady, bude se mi stýskat :') Věnovat se teď budu hlavně Slabosti, přibude určitě i nějaká jednorázovka a brzy bude další Warfrost kapitolovka :-) Sledujte můj profil :-)

*********************************

Už asi po tisící seděl ve VIP části nějakého klubu, poslouchal dunění muziky a už asi potisící se mu na klíně vrtěla nějaká poběhlice. Šňupnul si už tak milióntou čáru kokainu - už ani něvěděl, proč to dělá, přestávalo to na něj působit příliš rychle a byl jen víc naštvaný. Vypil tak milióntého panáka a už ho ani nebavilo pít. Byl znuděný.

"Tenhle život mi nic nedává," napadlo ho v duchu. "Vždyť jsem byl přece tak šťastný."

Pořád ty stejné rituály, stejná slova. Nevěřil, že i ten bezmezný obdiv ze všech stran se mu může zajíst. Kamkoli šel, tam na něj číhaly davy lidí, fotografů, novinářů, lezli za ním málem i na záchod. Navíc - čím hůř se ke všem choval, tím víc plnil přední strany, čím arogantnější byl, tím víc se fanynkám líbil, tím víc se přibližoval jejich idolu - jak ironické to bylo - vlastně sobě samému.

Co ještě musí udělat, aby se mu někdo vzepřel? Pocit, že může všechno, ho najednou přestal naplňovat. Co musí způsobit, když násilí a smrt je málo? Najednou se mu do hlavy neodbytně tlačil pocit, že pro severského boha je Midgard prostě málo. Midgarďané byli tak křehcí, smrtelní, jejich životy byly tak krátké, téměř žádní z nich nevládli nějakými výjimečnými schopnostmi, bylo tak neuvěřitelně snadné je zlomit.

Co má dělat někdo, kdo má všechno a kdo může všechno?

"Nepůjdeme ke mně?" zašeptala mu blondýnka v červených minišatech, smyslně se vrtící na jeho klíně. Zatvářil se, jak kdyby mu šlápla na kuří oko a potom ji ze svého klína shodil.

"To fakt ne," odvětil a vstal. Nevěděl, kam půjde, jen prostě musel pryč.

---

Caroline ležela na pohovce pod tenkou vlněnou dekou a  tupě zírala do stropu. Už několik dní neopustila svůj byt. Už několik dní skoro nejedla a nepila, pokud nepočítala pár lahví alkoholu a spoustu tabletek na nervy.

Kdykoli pomyslela na to, co se před těmi pár dny odehrálo přímo vedle v pokoji, v její ložnici, v její posteli, v bytě, který milovala nadevše - tam, kde doteď měla svoje zázemí, domov, klid - zvedal se jí žaludek a už se ani nenamáhala běhat zvracet do koupelny - přinesla si kbelík na úklid přímo ke gauči.

Pořád cítila jeho doteky na svém těle, pořád ho cítila v sobě a celé její nitro křičelo odporem. Věděla, že by měla co nejdřív začít znovu pracovat, ale nebyla toho schopná. Čím déle tam ležela jako totální troska, tím jistěji věděla, že z tohoto není cesty ven.

Kdyby ji znásilnil pouze jednou a navždy zmizel z jejího života, možná - za pár let - by mohla být schopná nějak žít jako normální člověk. Ale on se další den vrátil a udělal to znovu. Užíval si svou nadvládu a její strach. Neustále si přehrávala, jak ji přinutil, aby si před ním klekla a...

V kbelíku přistála další porce zvratek.

Zlomil ji. Zničil ji.

Pomalu a mátožně se posadila na pohovce, rozhodnutá. Vzala do ruky kbelík, do nějž zvracela, sesbírala papírové kapesníky poházené po zemi, vysypala popelník a uklidila celý obývák.

Bylo jí jasné, že o tomhle se stoprocentně bude psát, nerada by skončila vláčená bulvárem jako totální špindíra. Z toho samého důvodu se precizně nalíčila a vyměnila zválené legíny a tílko za černé strečové koktejlky.

Potom v koupelně vybrala vše, co našla v zásuvce s léky. Kromě prášků na zklidnění, kterých snědla už téměř nepočítaně, tam byly léky proti bolesti, léky na horečku, kapky na kašel a brutální dryják, který jí kdysi předepsali na bolest zad.

Caroline to všechno donesla do obýváku spolu s lahví Havany, které si nalila plnou whiskovku a při vylupování tabletek z platíček přemýšlela, jestli se třeba nepozvrací dřív, než to všechno spořádá, ale bylo jí to jedno. Za posledních pár dní už toho vypila a spolykala tolik, že už je stejně přiotrávená. Určitě to půjde rychle...

---

Stál nad bezvládným tělem mladé rusovlasé ženy ležící na světle béžovém gauči jako rozlámaná loutka. Její pleť byla tak bledá, že pod ní na mnoha místech zřetelně vystupovaly žíly, oči měla zavřené a ve smrti vypadala podivně spokojeně - jako kdyby odcházela ráda.

Loki zuřivě nakopl nízký stolek, až se všude kolem rozlétlo sklo a rozsypané zbylé prášky. Ta mrňavá potvora se prostě zabila!!! Vždyť byla jeho, patřila mu, jak si to mohla dovolit? Překazila mu spoustu plánů, které s ní měl! Poběhlice jedna!

Sklonil se k ní a uchopil ji za zápěstí - byla studená jako led.

Znovu se napřímil a vztek s ním doslova lomcoval. Měl si ji líp pojistit. Chvíli přecházel po místnosti jako rozzuřený lev v kleci a pak se s povzdechem usadil do křesla naproti pohovce. Dlouho pozoroval mrtvou ženu a přemýšlel, co teď.

Její bezvládné tělo hadrové panenky mu připomínalo jeho vlastní bezradnost a marnost. Mohl všechno. Měl všechno. Ale byl tak neskutečně prázdný...

Když si představil, kolikrát všechny současné obyvatele Země přežije, bylo mu z toho zle. Neobjeví a nepozná nic nového. Nesblíží se s nikým. Najednou přestával chápat, proč utekl zrovna sem?

Co teď? Když zbývá jen beznaděj a marnost? Když se chtěl naposledy zabít, pokus nevyšel a skončil v rukou toho, u koho by nechtěl skončit nikdy nikdo.

---

Odstranil ze sebe veškerá maskovací a ochranná kouzla a pěšky se vydal na zelenající se pole za Londýnem. Věděl, že pokud se odkryje, nebude to Heimdallovi trvat dlouho...

---

Loki stál v poutech před ásgardským soudním tribunálem, v jehož čele seděl jeho nevlastní otec Ódin. Sice ho nenáviděl, ale teď mohl být jediným, kdo mohl ukončit jeho trápení.

"Loki Laufeysone, za tvé činy tě odsuzuji k životu na planetě Zemi jako smrtelný člověk. Trest budiž vykonán ihned."

---

A potom znovu padal - jako když padal temnotou...

Nejhorší trest, který kdy mohl dostat, horší než smrt.

Na druhou stranu...

.

.

.

Štíhlý černovlasý muž v bílém tričku, černých džínách a slunečních brýlích vstoupil do malého obchůdku na periferii města. Rozhlédl se kolem a potom zamířil mezi regály. Po krátké chvilce přemýšlení vzal do ruky balení žiletek, donesl jej k pokladně, zaplatil a ztratil se v zapadajícím slunci.

---

Loki zemřel sám, ve vaně plné chladnoucí vody a jeho vlastní krve. Jeho nevlastní bratr pro něj přes všechny jeho činy truchlil.

Přijímám výhružky, hrozby, láteření a nadávky všeho druhu :-D