Unpredictable

5. Hello, I'm Loki...

Takže další kapitola je tu, doufám, že mě nikdo nebude chtít zaškrtit za tu prodlevu (nebo na mě poslat Toma z mé povídky? :-P :-D), ale mám poměrně hektický život, no :-) Teď se možná pro bystřejší čtenáře odkryje kus zápletky, ale nevadí :-) Votes + comments are welcome.

---

Pár měsíců zpět...

            „Thomasi, probuď se,“ zazněl zatemněnou ložnicí tichý sametový mužský hlas, který by sice mohl dabovat prince v pohádkách, ale který měl však v sobě cosi výhružného. Tom Hiddleston rozespale zamžoural, neochotný vyhrabat se z říše snů, domů totiž dorazil až velmi pozdě, večírek po tiskovce k druhému dílu Thora se pořádně protáhl. Rozhodl se, že hlas, který slyší, zní podezřele až moc jako jeho vlastní, tudíž je to jenom sen, a znovu se nechal vtáhnout do Morfeovy náruče.

            „Thomasi, otevři oči,“ ozvalo se někde blízko jeho ucha, na tváři ho zalechtal chladný dech a tentokrát byl hlas doprovázen měkkým dosednutím těla na postel. Ke všemu ucítil, jak mu ten tajemný kdosi zabořil prsty do vlasů. Tohle nebude sen. Zprudka otevřel oči, aby zazíral do tváře něčemu, co nečekal ani v nejdivočejším snu. Vedle něj na se na posteli v polosedu na lokti opíral muž, který vlastnil jeho tvář. Na sobě měl stejný oblek, jaký měl on včerejšího večera na tiskovce – tedy na míru šité černé kalhoty, bílou košili i sako značky Armani. Jediným rozdílem byly lesklé černé vlasy, padající neznámému až na ramena.

            Tom doslova zalapal po dechu a nevěřícně si protřel oči. Nebyl si vědom, že by včera v noci přebral tolik, že by musel mít dnešního rána halucinace. „C-co...“ začal a o překot se snažil vymotat z pokrývky. V ten moment mu jeho halucinace přitiskla ke krku nůž. Na okamžik strnul. „Lež klidně a nevzdoruj mi, jinak by to mohlo opravdu hodně bolet,“ řekla černovlasá halucinace hlasem medu sladším a když špička nože lehce přejela po jeho kůži, aby způsobila malou, ale přesto bolestivou ránu, došlo mu, že na halucinaci je ten pocit pálení a bolesti nějak moc živý.

            Dalo mu opravdu dost velkou práci zakrýt před neznámým strach, který najednou vytryskl z jeho nitra a zachvátil celé jeho tělo, nedokázal tomu zabránit, přestože situace, v níž se ocitl, byla naprosto absurdní a rozhodně se nemohla odehrávat v reálném čase. Je možné, aby se tohle vůbec dělo? Myšlenky mu zběsile rotovaly hlavou, ale nedokázal jejich běh zpomalit a najít jedinou smysluplnou. Díval se do tváře neznámého, do tváře, která byla jeho vlastní, do modrých očí, které každé ráno vídal v zrcadle, jež ovšem narozdíl od těch jeho plály násilnickou vášní.

Mírný úsměšek, který mu neznámý věnoval, byl také jeho vlastní, ale tenhle byl krutý a cynický. Tom strnul jako přimražený, opatrně zvedl obě dlaně v gestu, které mělo dát najevo, že se nebude bránit a dál zůstal ležet v posteli na zádech, vědom si děsivého faktu, že mu po krku stéká tenký pramínek krve a třísní bělostný polštář.

            „Hodný kluk,“ řekla halucinace s širokým úsměvem, který byl také jeho vlastní a který používal tak často ve své roli Lokiho v Avengers a Thorovi. Strach, bolest a totální zmatek ochromily jeho racionální uvažování a on měl chuť se téměř hystericky rozesmát nad tím, že jeho identická kopie ho ohrožuje na životě přímo u něj doma, v jeho ložnici, tam, kde si myslel, že bude vždy v bezpečí. Neznámý se nad něj naklonil a prsty levé ruky, které byly stejně dlouhé a štíhlé jako ty jeho, ovšem o dost chladnější než ty jeho, jej neznámý jemně pohladil po tváři a krku, až Tomovi naskákala husí kůže.

            „Zcela narcisticky musím poznamenat, že je mi skoro líto ubližovat takové krásné tvářičce,“ utrousil neznámý posměšně, zatímco zčásti odhodil Tomovu přikrývku a s požitkem přejel nožem po jeho nahém hrudníku, na němž okamžitě naskákala husí kůže – strachem, ale i zimou, neboť ruce neznámého byly chladné jako led.