Cesta bez konce

8. Šance

Po pěti dnech měli všichni tři jídlo už jen na čtyři dny. A stále na nic nenarazily. Za celou cestu neviděli jediné zvíře, žádného tvora a ani člověka, který by třeba jen projížděl autem kolem.
Už se začínali bát že to nezvládnou, když narazili na hradby. Byly postavené z tvrdých kamenů. Vypadaly docela nově a z druhé strany hradeb šel šum a hlasy. Někdo mluvil, jiní se smáli, nebo vykřikovali.
Bylo tam rušno. Aaron, Morgan a Samantha došli k městu z druhé strany, takže ho museli obejít aby se dostali dovnitř. Přitom jak město obcházeli si všichni tři uvědomili jak je město obrovské. Ani by je nenapadlo, že něco takového může v této době  ještě existovat. Určitě to bude mít nějaký háček, musíme si dávat pozor.
Když celé hradby obešli na druhou stranu, byla tam brána. Byla dřevěná, vyztužená železem. Vedle byli dveře, Aaron na ně zaklepal, otevřel jim pán. Mohlo mu být maximálně 50, vedle sebe měl muže asi 35ti až 40ti letého, byl svalnatý, holohlavý a držel střelnou
zbraň. S tím bych si asi nechtěl zahrávat. Muž se zbraní je prohledal, Morganovi vybil zbraň a řekl: „Nabité zbraně tu jsou zakázané.". Druhý muž zakřičel: „Otevřít!". Vrata se otevřely a skupinka prošla dovnitř. Za nimi se brána po chvíli zavřela, se zavřením udělala ránu, která se nesla ještě hodně daleko. Všichni tři stáli na místě, uprostřed cesty a rozhlíželi se.
Město bylo ohromné, domy byly nádherné, pískové s honosnými sloupy, některé měly i více pater. Mezi domy v uličkách byli postavené klenby a po stranách byli stánky. Vydali se jednou z těchto uliček a došli k řece, přes řeku vedlo několik mostků a podél řeky na každé straně vedla cesta.
U každé cesty byly vždy na straně od řeky dále další stánky. Stánky byli s plátěnou střechou, byly ze dřeva a na pultu mezi sloupky měli rozestavěné zboží.
Kromě jídla, nožů, zbraní, nádobí a mnoho dalšího tam prodávali také koberce, oblečení a vyšívané obrazy.
Na druhé straně řeky byla skupinka lidí v černém, lehkém oblečení s kapucí a černou látkou přes pusu. Zajímalo by mě kdo to je.
Aaron, Samantha a Morgan zahlédli podnik s jídlem a všichni tři zároveň tiše zatoužili po teplém jídle a dobrém pití. Vypadalo to, že v tomto městě stále funguje ekonomika. Zdálo se to jako nemožné, jakoby toto město bylo izolované od okolního města, jakoby se vyhnulo válce, oddělilo se od všeho. Morgan si všiml, že už od doby, kdy do města vstoupili, tak je sleduje jeden muž. Je v tmavě hnědém obleku a má zakrytý obličej. Morgan zastavil, Aaron a Samantha ho napodobily a Morgan jim tiše řekl že je někdo sleduje. Domluvili se že půjdou dál podél ulice a hned jak zahlédnou nějakou úzkou uličku, tak do ní zapadnou a co nejrychleji zmizí. Skupinka ušla ještě asi 250 metrů a pak rychle zahnuli doleva a zmizeli v uličce. Přidali do kroku a zabočili vpravo mezi domy. Ulička byla užší než ostatní a stánky ji lemovaly jen po pravé straně. Když se ujistili že se tomu podivnému muži ztratili, tak se rozhodli že si najdou něco, kde by mohli přenocovat, jelikož se už začínalo stmívat. Procházeli městem a stále nemohli nic najít, proto se rozhodli že se zkusí někoho zeptat, zda by u něj nemohli přenocovat jednu noc. Nevěřím že ještě existuje takovéto místo. 

Po pár minutách, maximálně čtvrt hodině našli dům. Byl na konci uličky, měl dvě patra, malý balkónek, který stál na sloupech před vchodem. Sloupy byli kamenné a zdobené pravidelným vzorem. Vysledovali, že v domě bydlela několika členná rodina: dvě děti (kluk a holka),  jejich otec, matka a stará paní. Rozhodli se, že  to zkusí právě u nich. Přišli ke dveřím domu a Samantha zaklepala. Otevřel muž a s udiveným pohledem si změřil každého z nich. Po chvíli pozdravil řekl: „Co si přejete ?". Samantha se lehce pousmála pozdravila a slušně se zeptala: „Nemohla by jsem tu já a mý přátelé přenocovat, jen jednu noc ? Zrovna jsme přijeli do města a ještě jsme si nic nenašli, zaplatíme vám a jídlo máme své.". Muž se jen zamračil a pak rozhodl, že u nich mohou přespat. 
Vešli do domu a muž za nimi zavřel, následně je zavedl do kuchyně, ukázal jim kde si mohou odložit věci a posadil je ke stolu. Zrovna se chystala večeře a muž se rozhodl že hosty pohostí. K večeři byla rýže s masem. Nešlo podle chuti a vzhledu ani poznat co to bylo za maso, ale byla to po dlouhé době teplá večeře. Na cestě na sebe nechtěli upozorňovat a proto ani nerozdělávali oheň. No zatím to tu vypadá dobře, snad to tak bude i dál. Jakmile všichni dojedli začali se bavit o tom, odkud přišli a jak jsme se sem dostali. My jsme se jich zase ptali, jak dlouho tu už jsou oni a jak to tu chodí. Dozvěděli jsme se snad jen to, že tu jsou různé náboženské sekty a lidé co si o sobě myslí, že jsou něco více než ostatní. Jakmile byl měsíc nad námi, šli jsme spát. Rozbalili jsme si ve vedlejší místnosti na zemi spacáky, bylo tam asi tolik místa, že jsme se mohli dloubat do žeber. Pořád to ale bylo lepší než spát někde venku, kde vás mohl kdokoli okrást nebo vás i zabít. Bylo by tam chladno a vlhko, nikdo by se nevyspal dobře. Vypadá to, že jsme dostali šanci na nový život.