Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

1. kapitola: Probuzení

„Jak si, sakra, můžeš dovolit umřít?"

Podívala jsem se jeho směrem a usmála se. Leskly se mu oči. Vypadal přesně tak, jako když jsem ho viděla poprvé. Měl své krátké vlasy, trochu vrásky a za opaskem strčený nůž.

„Já jsem jen chtěla, abys nezemřel ty."

Přišel blíž, vzal mě za ruku a já si uvědomila, jak je oproti mně velký. Odvedl tu malou holčičku, kterou jsem byla, do chaty, před kterou jsme stáli. Ucítila jsem vůni medových koleček a mléka. Usadil mě ke stolu a podal mi misku.

„Málem bych na tohle místo zapomněla," zasmála jsem se. „Ty cereálie jsem našla já."

„A já ti k nim udělal čaj," přitakal. „Dáš si?"

„Ráda."

Krásně voněl. Ten čaj, ale Daryl také. Cítila jsem vůni lesa, hlíny. Taky železitý pach krve. Dokázala jsem ho snést.

„Chtěla bych tu zůstat."

„Já ne. Najdou nás tu."

„Tady nás nikdo nenajde, Daryle," ujistila jsem ho. „Je to naše místo."

„Pojď se mnou," řekl prosebně a stiskl moji ruku.

Sevřela jsem ji. Najednou už jsem nebyla dítětem. Jela jsem rukou po jeho paži, přes rameno a krk. Pohladila jsem ho po tváři.

„Chci být s tebou," přiznala jsem mu.

Chytil mě zas za tu ruku a propletl si se mnou prsty.

„Tak mě nepouštěj."

A já ho nepustila.

.
Strašně to bolelo. Každý jediný nádech bolel, jako by do mě někdo bodl. Ale já musela dýchat. Ačkoliv jsem to přímo nevyslovila, slíbila jsem mu to. Nechtěla jsem o něj přijít, ale on za mnou nemohl. Já jsem tedy musela za ním. I když to znamenalo mnoho bolesti a poddat se tomu by bylo o tolik jednodušší. Věděla jsem jen, že nedokážu otevřít oči.

„Tak už mi konečně řekneš, kdo to je?" Hlas té ženy zněl trochu dobíravě a popichovačně. Mluvila nejspíš s dobrým kamarádem.

„Už jsem ti to řekl." To je on! Daryle, díky bohu! Žiješ! „Je jako má rodina."

„Prostě se mi až nechce věřit tomu, že je to náhoda. Jseš si jistý, že Negan..."

„Co? Že unesl záměrně mě, protože ona má na ruce mé jméno? Že nás záměrně nechal utéct, protože ona a já? Nebuď směšná, Carol. Je to magor, ne Ježíš Kristus."

„Vždycky se Ježíše můžeš zeptat," uchechtla se.

„Řekl jsem: Nebuď směšná."

„Takže jsem přeci jenom v Nebi?" zašeptala jsem a pokusila se o úsměv.

Slyšela jsem, jak se někdo prudce zvedl. Očekávala jsem, že to byl Daryl. Předtucha se potvrdila, když jsem ucítila jeho drsnou, trochu mozolovitou ruku, která chytila tu moji.

„Steph," řekl. Slyšela jsem, že brečí.

Pokusila jsem se otevřít oči. Šlo to špatně. Jako by měly zůstat zavřené navždy a já musela zapojit veškerou sílu vůle, abych to zvrátila. Nejdřív jsem viděla spíš stíny. Pak se obraz zaostřil a já si mohla prohlédnout šedovlasou usměvavou ženu v košili a kalhotech, která měla v očích slzy a na rtech úsměv. A také jsem viděla jeho. Vypadal jinak, než jsem si ho pamatovala. Byl špinavější, utrápenější, dlouhovlasatější a starší. Ale byl to on. Brečel, ale široce se na mě usmíval.

„Ahoj, má superhrdinko," šeptl. Možná se bál, že hlasitá mluva by mi nedělala dobře. Srdce mi zaplesalo už jen z toho, že tu je.

„Ahoj Daryle," zašeptala jsem já. „Strašně ráda vidím, že dýcháš."

„Co na to říct?" uchechtl se. „Nápodobně."

+++
Já vím. Já vím. Prostě jsem unavená, ke půlnoc (skoro) a já vám sem nutně chtěla dát trochu Stephany. :-) Další kapitoly už budou dlouhé právě tak, jak jste zvyklí. :-)