Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

13. kapitola: V péči

„Měl bys na sebe dávat větší pozor,“ zamračila jsem se.

„Já tě jen chránil, hrdinko,“ pousmál se a zjizvená tvář se mu ještě víc pokrčila.

„Nemusels.“

I teď, když jsem mu obvazovala ránu na hlavě, musela jsem se nad tím pořád podivovat. Proč se vrhnul do té stráně jen aby toho chodce zabil, když by k nám došel a bylo by to jednodušší dole? Protože mohl sklouznout, řekl. Mohl tě srazit a poškrábat tě. A to bych si neodpustil. Jasně, proto jste se svalili dolů oba a tys hlavou narazil na kámen.

„Abych řekla pravdu, máš štěstí, že žiješ,“ řekla jsem.

Díval se na mě těma svýma modrýma očima. Zas v nich měl slzy. Neměla jsem ráda, že pořád brečí. Ale aspoň měl city. Já mám pocit, že už mi žádné slzy nezbyly. Možná proto mi to přišlo zvláštní.

„Víš, že můžeš utéct. Nechal bych tě.“

„A kam bych šla?“ Vážně jsem se na něj podívala. „Myslíš, že to nevím? Že mě to nenapadlo?“ Sklopila jsem oči.

„Chybí ti lidi,“ odtušil. „Dokud jsi s nimi, aspoň víš, že ví, že tu jsi.“

„Kdybych byla sama...“

„... Nikdo se to nedozví. Já vím.“

Přivinul mě k sobě a já se nechala. Přitulila se k němu, dýchala jeho vůni a pak se rozbrečela. Mé slzy tu pořád byly, nezmizely, jak jsem si myslela, jen čekaly na tento moment.

Někdo mě táhnul. Někdo živý. Neslyšela jsem chrčení, nikdo po mně neslintal. Ale možná jsem byla jen tak mimo, že si tyhle věci prostě neuvědomuji. Neměla jsem ani dost síly, abych dokázala otevřít oči. Znovu jsem se poddala milosrdnému bezvědomí.

Když jsem konečně otevřela oči, pořád jsem byla ve tmě. Oslepla jsem? proletělo mi hlavou. Ne. Neoslepla. Za chvíli si mé oči zvykly na šero. Ležela jsem na nějakém starém, smradlavém gauči. Kousek ode mne byl stůl, na kterém plápolala svíčka. Rozhlédla jsem se. U okna stal člověk, jehož rysy jsem zatím nerozeznala. Byl ke mně zády a díval se ven. Když jsem se pokusila zvednout, zasténala jsem bolestí. Mým krvácejícím prsům se mé pokusy o pohyb vůbec nezamlouvaly a dala mi to ostře najevo. Postava - zcela jistě muž - se otočila mým směrem.

„Měla by ses nehýbat. Nechci, abys mi tu umřela.“

Ten hlas jsem matně poznávala, ale nedokázala jsem ho zařadit. Muž přišel až ke mně, po cestě sebral ze stolu lékárničku. Klekl si ke mně a rozvázal mi obvaz. Až teď jsem si uvědomila, že jsem od pasu nahoru v podstatě nahá. Nespokojeně jsem zamručela. Nevšímal si toho.

„Myslím, že v tom máš infekci,“ poznamenal. „Promiň, teď to bude bolet.“

Nad mojí ránou zcela vědomě převrátil lahvičku kysličníku dnem vzhůru. Zařvala jsem.

„Obklíčili nás,“ povídal, jako by se nechumelilo. „Můžeme se vrátit teprve až vypadnou.“

„Kdo?“ hlesla jsem.

„Chodci. Venku jich je tak přes sto. Tak velkou hordu už jsem pár let neviděl.“

Myslíš, že jsem hloupá? Došlo mi to. Ptám se na něco jiného.

„Kdo...“ zkusila jsem to znovu.

„Jo takhle,“ pochopil a ze šera na mě zazářily zuby v úsměvu. Vzal do ruky svícen a nechal plamen, aby mu osvítil tvář. „Carl Grimes. Pamatuješ si na mě? Moc jsem toho nenamluvil, já vím.“

Strnule jsem přikývla.

„Daryl je strachy bez sebe,“ ujal se Carl zase řeči, protože věděl, že já mluvit nemůžu. „Když přišel za tmy do domu, řval a rozmlátil, co mu přišlo pod ruku. Pak už jenom brečel. Překotně vyprávěl, jak v parku ztratil nervy a tys utekla, a během toho běhal po domě a hledal klíčky od motorky.“

Daryl mě chtěl hledat? Mrzí ho to?

„Nejsem si jistej, jestli si bude někdy schopnej odpustit,“ řekl, jakoby mi četl myšlenky. Kouknul na můj zmatený výraz a znovu se pousmál. „Jsi jako otevřená kniha, víš? Jen se podíváš a přesně vidím, co se ti honí hlavou.“

Šikovnej kluk.

„Fakt tě nemůže zase ztratit. A my nemůžeme zase ztratit jeho. Takže to řeknu ještě jednou. Nechci, abys mi tu umřela.“

Sebrala jsem všechny síly, abych se na něj usmála.