Superheroes never die | 2. díl The Dixon brothers

14. kapitola: Mezi mrtvými

„Co se děje?“ zeptala jsem se Carla, když jsem sledovala jeho utrápenou tvář a posilnila sama sebe čokoládovou tyčinkou. Věnoval mi dvě, ale já si tu druhou chtěla nechat na později.

„Rozbila se mi vysílačka. Nemám se jak spojit s Alexandrií. Nikdo nám nemůže přijít na pomoc a nemůžu uklidnit Daryla. A těm sviním se vůbec nechce odejít.“

Jak řešit situace, které se zdají být neřešitelné? Hlavou mi prolétla šílená myšlenka.

„Nechal mě být,“ řekla jsem.

„Kdo?“

„Chodec. Když jsem utíkala. Potkala jsem chodce. Byla jsem si jistá, že po mě půjde, ale nešel. Byl přímo naproti mě, ale jakoby mě neviděl. Prostě prošel kolem.“

„To je šílený. Stephany, bylas na pokraji skonu. Musely to být halucinace. Máš štěstí, že tě přede mnou žádný nenašel.“

„Poznám rozdíl mezi halucinacemi a pravdou.“ Při těch slovech už jsem se pomalu posouvala ke dveřím.

„Nedovolím ti to.“ Vstal ze židle. „To je sebevražda.“

„Zastav mě.“ Položila jsem ruku na kliku. Byl ode mne moc daleko.

„Ne!“

Vrhl se ke mně, ale to už jsem byla venku a zabouchla jemu i chodcům dveře před nosem. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Teď se děj vůle boží.

Nevyšlo to. Nevyšlo to. V hlavě mi neznělo nic jiného, když se na mě všechny ty ošklivé tváře otočily a jejich mrtví vlastníci se vydali směrem ke mně. Nevyšlo to. Ale pak jsem si uvědomila, že po mně nejdou. Přišla jsem jim zajímavá, jako když před štěňata dáte novou hračku, kterou si musí očichat, aby se s ní seznámila. Do háje, nechtěla jsem, aby ke mně čichali! Smrdí jim z huby! Nečichali, nebyla to štěňata. Zdá se, že jejich odumřelé mozečky nechápaly, s kým mají tu čest, a upřímně, sama jsem to nechápala. Zároveň jsem vyšla ven mezi ně právě proto, že jsem to věděla. Věděla jsem, že mě nechají projít, aniž bych si dokázala vysvětlit, jak.

Jak poznám, že jsem naživu? pomyslela jsem si, když jsem kráčela společně s mrtvými. Jak poznám, na jakou stranu patřím? Brali mě, jako bych byla jejich. Ale já přeci nebyla jejich. Byla jsem Darylova, Dwightova a Carlova. A přesto mě doprovázeli a nesnažili se mě lovit. Je možné, že jsem opravdu jejich? Jaké logické vysvětlení pro to existuje?

Pravda byla, že nebylo důležité jak. Důležité bylo, že se to dělo. Ani jsem nevěděla, jakým směrem je Alexandrie, a přece jsem šla najisto. Jakoby mě přitahovalo Darylovo teplo, které jsem si každým dnem uvědomovala víc a víc. Jakoby mě přitahoval život. Teplo živého lidského těla. Vskutku jsem šla správně. Za nějakou dobu, nevím, zda minuty nebo hodiny, jsem viděla bránu města. Rozběhla jsem se a ztratila se chodcům mezi stromy. K bráně jsem musela dorazit bez nich. Otevřela se a já vklouzla dovnitř.

Jak poznám, že jsem naživu?